Pojem dekadence (úpadek) se objevuje na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s novou vlnou umělců, kteří jsou znechuceni stereotypní společností, hledají z ní únik a vytvářejí si svůj vlastní svět. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcisismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol, výstřednost apod.
Dekadent bylo původně hanlivé označení pro každého francouzského básníka, který se pokusil odvrátit od tradic. Název byl sice spisovateli přijat za svůj, ovšem v rámci uměnovědných kategorií se jedná většinou, ale ne vždy o symbolisty - ze symbolismu se více či méně rodí poetika těchto básníků (ovšem ani ne všichni symbolisté patřili nutně mezi dekadentní básníky). Dekadentní spisovatelé projevovali odpor ke společnosti nikoliv osobní revoltou, ale únikem do oblasti takzvaného čistého umění, kde zdůrazňovali pocity nudy, někdy i zoufalství.
Přidal: kezooor
Zpět