Eva byla od narození zvláštní dítě. Děvče s velmi tmavými vlasy a tmavýma očima, ketré se nezaleklo ani tohoto krutého světa a rozhodlo se těšit okolní lidi svou přítomností.
Již v roce a půl poprvé správně v pravé ruce držela pastelku. Jen papír občas chyběl, ale to se rychle vyřešilo. Stěny a nábytek postačily.
Časem se propracovala k akvarelům (+/- 4 roky), ale to už si rodiče dávali pozor, aby byl papír vždy k dispozici.
Průlomem se stala první třída. Rychle totiž objevila další techniky a taky krásný český jazyk. Současně přečetla svou první knihu, tu nejtenčí, jakou doma našla-Odvážnou školačku.
V osmi letech se dostala do svého prvního kurzu pod zkušenou ruku kantorky Kocourkové. Zde se toho naučila nejvíce. Práci s barvami, co jsou to proporce a taky co znamená slovo umění a s ním jeho dějiny.
Po dvou letech byla Eva kantorkou označena za sociální případ a poslána do ZUŠ, kde jim takové děti nevadí. Pravda, bylo to levnější, ale za menší peníze člověk nemohl očekávat lepší služby.
Aby v 15-ti letech byla Eva schopná udělat talentové zkoušky na umprůmku, byla nucena si najít další soukromý kurz. Našla. Byl to okamžik, ve kterém si uvědomila, že tyto hodiny budou snad ty nejdůležitější v jejím uměleckém životě. Aby tento pocit umocnila, půjčila si kytaru a kreslení prokládala učením se akordů a not. Tam byla spokojená, velmi spokojená, učitelka se věnovala jen jí a svědomitě ji na talentovky připravila. Osudného dne, 21.ledna, dne zkoušek, se Eva zařekla, že bude mezi první pětkou přijatých. Skončila druhá.
Pak se však stalo něco nepředpokládaného. Zamilovala se do architektury. Odmítla tedy umprůmku a začala studovat střední průmyslovou školu stavební.A tam se zamilovala podruhé. Do českého jazyka, který ji uchvátil již v první třídě, ale mezitím na něj jaksi pozapomněla. Vedle dějin umění a architektury, která s uměním přímo souvisí, tak u Evy započala i éra dějin a teorie jazyka českého.
Cílem Evy je vědět, znát a chápat. A ze všeho nejvíce nenávidí peníze, protože ty poznání jen brzdí.