VE ZDRAVÉM TĚLE...

Literatura > Povídka

 

 

VE ZDRAVÉM TĚLE...

 

 

 

"Pánové, to se vám ale podařilo!

Nemůžu uvěřit vlastním očím! Že, kolegové!?",

obrátil se na skupinku mužů v tvídových

oblecích a znovu pátravě zamířil pohledem

od objemných listů projektové dokumentace,

vzhůru na perfektně stavebně připravenou

rozsáhlou mýtinu, která rozdělila průsekem

jehličnatý les horské krajiny na pomyslnou

poloviny.

"Nádherná práce! Stožáry, lana - dokonce

i vyřízený celý povolovací proces!"

"A mimořádně pečlivá stavba betonových

a ocelových konstrukcí nástupních stanic -"

neudržel se v klidu jakýsi chlapík, který měl

přes sako přehozenou kouřově koženou

bundu.

"Ovšem, ještě jsme si neměli možnost

prohlídnout vaši závěsnou kabinu. Kdepak

ji ukrýváte!?", ozval se jakýsi zvídavý hlásek

z pozadí týmu.

"No - jak bych to tak řek -", zavrtěl téměř

stydlivě hlavou hlavní inženýr, " ovšem, máme

tu tak trošku zdržení s dodávkou naší velkolepé,

velkokapacitní kabiny. Bohužel dodavatel se

jaksi zasekl -"

"Co to znamená - zasekl?!", vykřikl muž

po pravici manažera dohledu.

"Nic tak závažného. Prostě celý ten výrobní

podnik skončil v jakémsi mínusu. Tak. Ale na tom

my už děláme, chci říct, teda - pracujeme, že!"

 

 

Různobarevné vlaječky, rozměrné,

graficky stylově dotvářené prapory,

nafukovací balónky rozličných velikostí

i nepřeberné množství širokých, sytě

červených či modrých a žlutozelených

stužek, marně odolávaly bláhovým -

v poryvech vlahého větříku - naprosto

nesmyslným potyčkám s časoprostorem.

Autobus projel slavnostně vyzdobenou

branou do areálu, kde se, jako každý rok,

odehrávala významná pouť.

Propletl se s houkáním mezi davy lidí,

dovádivými dětmi, často i s maminkami,

ověnčenými kočárky, až přímo na téměř

auty či autobusy zaplněným parkovištěm.

 

"Tak, děti -", otočil se jejich učitel od volantu

a pomačkal několik barevných knoflíků

na přístrojové desce.

Vytáhl klíček od zapalování a motor utichl.

"A sme doma!"

"My jsme nevěděli, že taky umíte řídit

autobus -", vykřikl malý Péťa a utřel si noc.

"Milé děti, to víte - doba už je taková -",

poznamenal s úsměvem, " a pěkně zvolna

budeme všichni vystupovat. Já vás přitom

budu pěkně počítat, aby se nám nikdo někde

mezi těmi kolotoči neztratil."

 

Ruské kolo, střelnice, samohybné houpačky,

čertovské prolézačky, autodráhy - a kdoví, jak

se ta zbylá nádherná lákadla jmenovala - pak

další hodiny ovládaly skupinky rozdováděných

dětských průzkumníků.

 

Jaké však bylo pro naše školáčky, a hlavně

pro udýchaného pana učitele - překvapení,

když při návratu na parkoviště zjistily, že

místo, kde měl stát jejich autobus, bylo

naprosto prázdné.

 

"No co - obdivuplná je doba -", vzdychl po chvíli

pátravých pohledů po okolí kantor, "jak už říkal

náš učitel národů J.A.Komenský - Tělo nechť

každodenní své hýbání má."

 

A tak početná skupina vyrazila na dvaceti

kilometrovou cestu zpátky do školy v blízkém

městečku za humny.

 

 

"Šéfe, kam máme odkutálet ta pitomá kola?",

pohlédl na manažera výstavby lanovky

propocený vůdce mechaniků."