TIK TAK, T I K T A K . . .

Literatura > Povídka

 

 

T I K  T A K ,

   T I K  T A K ...

 

 

 

Byl to zvláštní druh, řekněme - údolí.

Do délky mohlo mít tak něco přes kilometr, do šířky kolem

dvou.

Všude kolem bylo sevřené skalisky, částečně z čediče,

pískovce a žuly. To vše bylo promíchané kdoví čím vším

možným.

A do toho všeho se právě začal snášet světle hnědý déšť.

 

Byl to takový obyčejný deštík, jakých během krátké doby napadají

desítky.

Narůžovělé žížaly podivných tvarů se lenošivě rozlezly do okolí.

 

S podivným vrzajícím zvukem počali vylétat z pod všelijakých úkrytů

motýli a jiná okřídlená havěť.

 

Nebylo divu, krupotání kapiček jim zamotalo mozečky, takže

v domnění, že jsou něco jiného, měli záhy pochopit svůj omyl.

 

Ano, měli tropit naprosto opačné věci.

Měli se ukrýt a v klidu odpočinku přečkat dalších několik mokrých

spršek.

Než se dočista, pro tuto sezónu vyprší.

Měli to udělat!

A jistě by se tak i stalo, kdyby tušili, čemu budou muset

přihlížet.

 

Ve zbytku rozpadlé chatrče, která vyhlížela jako nějaké rozpadlé

hnízdo, postávala u všeokrouhlé díry nedbale zahalená žena.

Vychrtlými lokýtky se opírala o cosi, co kdysi mohl být například

parapet.

Bříško měla, jako chřadnoucí cirkusový slon.

Mžourala do barevného slejváku a z úst se ji, jakoby zadumaně,

kolíbala kašovitá pěna.

Vypadala i mimo to - co bylo již řečeno - daleko, daleko šťastnější,

než její bývalý porodník.

Výraz v jejích očích měl přesně tu jiskérku, která může zapálit nejen

benzínovou cisternu, ale třeba i naprosto vysušenou poušť.

 

Z místnosti za jejími zády se šířil hluk.

Pobíhal tu bezhlavě rozzuřený skřet a rozbíjel, na co přišel.

Zbytky špinavých sklenic, jež postávaly na umorousaných stolech

a dokonce i židlích, zaplísněné obrazy na zaplísněných stěnách,

talíře se zbytky motanic z dokonale prohnilých jídel.

Mezi jinými pochutinami tady kralovali strakatí kramáři, čichtule,

ploskoprsé vigrydy či vykostěné vydry.

Nalevo i napravo na tu márnici tiše zíraly hromady kostí, střívek

či boptnajících kůží.

A také květináče s rozličně povadlými přízraky čehosi, co mohlo

být kdysi v minulosti snad i užitečné. Například nejromantičtější

se pozdávaly pravé sibérijské artérie.

 

Motýlci létali kolem a chlap s hlavou, jako mechanický

astronaut, se vyčerpaně posadil na velký kámen a začal

vrzavě škytat.

 

Žena se ohlédla.

Na nafouknutých kloubech se ji rýsovaly náznaky modřinek.

 

Déšť se změnil v suchou vánici.

Prudce se ochladilo.

Objevily se rampouchy a stěny domu se vlivem mrazu

začaly mlsně napínat.

 

Vychrtlá bělolící žena nezaváhala.

Vskočila do sudu se zlatavým roztokem a přitáhla nad

sebou víko.

Ztratila přitom tolik tekutin, až se tomu sama nevlídně,

bublinkatě zasmála.

Všechno ostatní se zastavilo.

Zešedlo až temně zmodralo.

 

A v tomto nečase dokonce začala tato ženština rodit.

Počaly se objevovat ručičky, nožičky i celé hlavičky.

Do tekutiny se vkládala tělíčka, kterých se dalo napočítat

celkem šest.

Vznášela se, potápěla a zase stoupala vzhůru k hladině.

Čtyři se takto zahltili asi příliš.

Jen co se vynořili, navíc se samým nedostatkem kyslíku

silně přidusily.

Žena se dala do klokotavého zpěvu.

Do místy kypící vodní lázně dovádivě notovala píseň čirých

novorozenců.

Bublinky - a zase tisíce bublinek.

Prskavě se v ovzduší tříštily o rukoprsté blaničky netopýrů,

kterých se začalo zjevovat nepřeberné množství.

Podle prstýnků na drápech, měli všichni ovšem před sebou

ještě dlouhou svatební cestu.

 

Do tohoto prostoru náhle vstoupilo až radostné ticho.

Vynořilo se zčista jasna ze starobylé, červotočivé skříně

v rohu povaly.

Mělo na sobě jakousi šarádu, vypadající jako špatně

cizelovaný ocelový šat.

 

Takto vlastně začal teprve ten první den vzkříšené planety.