Vzpomínka

Mnohdy nemám chuť

s nikým mluvit,

proto hraji na piano.

Jsem tu jenom já,

tóny v prostoru

a usínající den.

Pak se všechno spojí:

melodie, světlo a samotný prostor.

A z té jednolité skvrny

vykukují tváře různých lidí,

které jsem znal.

Nechci je nechat odejít,

mám pocit,

že tu jsou rádi,

protože se smějí jako kdysi.

A nakonec zahlédnu ji.

Hudba je pomalá

a ona má slunce za zády.

Zvednu ruku na pozdrav,

ale zvuk umlkne.

Sedím u piana

a v místnosti je šero.