J E S K Y N Ě
Literatura > Povídka
J E S K Y N Ě
"Tak, kam to bude?"
Marta se rozhlédla.
"Kam? Já sem nechala v hotelu na recepci lístek, že se
jdeme s Breťem a Dádou zase k moři potápět -",
zamyslela se, " ale šnorchl sem vlastně -", poškrábala
se na krku, " kam sem to dýchátko dala?"
Sundala si baťůžek z ramene a roztržitě v něm
hrabala.
"Tak, a nemáš ho, že?"
"Ne, nikde nic -", zakroutila vztekle hlavou,
"ale hlavně, že sem si k potápění vzala tu žlutou
vodní svítilnu."
"Výborně!", usmál se, " tak vyrazíme na druhou
stranu ."
"Do těch pitomých kopců?"
"Proč ne?! Ať máme dovolenou kompletní -
moře i čistý vzduch v kopcích, že? Nakonec,
dneska ty obrovský vlny!", uzavřel tento napínavý
rozhovor Pavel.
"Marto, už tady bloudíme čtyři hodiny -", nadechl se,
"no, není to kouzelná procházka", a tápal chvíli
pohledem kolem sebe.
Z čela mu zlehka stékaly kapičky potu.
Naštěstí právě oba stáli ve stínu ofoukaných
borovic, kdesi pod horským hřebenem.
Marta si svlékla z ramen baťůžek a posadila se
na voňavě tlející pařez, který jistě pamatoval snad
i stovku let.
Nebo víc?
"Auu!", vykřikla,"do háje, potvory strakatý!", a začala
se vztekle škrábat na noze.
"Co se děje?", Pavel na ni unaveně pohlédl a zvedl
tázavě obočí.
"Ále - lezou mně po noze nějaký rezavý potvory."
"Ty, bláho! Tady sme ale úplně v prdeli -", vyprskl
pobaveně a snažil se z kapsy džínů vysoukat zvlhlý
kapesník, aby tu havěť odstranil.
"Podle toho, co se mně dnes v noci zdálo, by to
místo mělo být někde u stanice metra -".
"Cože?"
Zapíchla prst do hlíny mezi bujným porostem.
"Ha - ha! Vykašli se na to!", vstal a udělal několik
kroků vysokou trávou, "dyť se ti to přece zdálo, že -",
překvapeně ztišil hlas.
"Co je, Pavle?"
"Marto, tady je snad nějaká hrobka!", náznakem
se pokřižoval a ukázal na skupinu kamení několik
metrů před nimi.
Vstal a rozběhl se nemotorně do stráně.
Rozhrabával mohutný porost, až se dostal
k podivné hromadě vápencové skládačky,
mezi níž se uprostřed rýsovala temná skvrna mírné
prohlubně.
Padl na kolena a začal s přerovnáváním kamení.
Ty větší kusy pracně odkládal stranou, ty menší
shrnoval kolem pozvolna se zvětšující díry.
Jak se k němu Marta zvědavě blížila, začal se
půdou pod jejich těly rozmělňovat podivně škrábavý
praskot, jako byste si zlehka rozlamovali kousky
zatvrdlého piškotu.
"Tady máš -", strčila mu do rozškrábané dlaně
baterku a poklekla vedle něj.
V tom okamžiku se zem zatřásla.
Ozvalo se několik, až hlodavě praskavých zvuků.
Roztřesená půda se s lomozem uvolnila a oba
začali padat do hluboké temnoty.
Jak se řítili níž a níž, tak se k nim přidávaly navíc
i spousty odlomených balvanů, hlíny, různě
rozvětvených a dlouhých kořenů nebo i chomáče
vytrhaného rostlinstva z povrchu zemského.
Jejich poddajně pokroucená těla narážela do
kuželovitých výstupků, postupně se protáčela
mezi hromadami věky nahromaděného netopýřího
trusu či zvolna se lynoucími stroužkami podzemní
vody, až konečně narazila na dno jakési zvrácené
prázdnoty.
A ten neuvěřitelný zápach!
"Marti, jsi tady?!", po chvíli se od vlhkých stěn
bolestivě odrazila ozvěna Pavlova hlasu.
Zablikalo světlo, které se prudce odráželo
od blýskavě vlhkých stěn.
Ozvalo se - nejprve jen sotva slyšitelné, jakoby
poddajné popleskávání padajícího vodopádu,
ovšem vzápětí se vydralo na povrch drásavé
chrčení a změť rozkmitaných, vřískavě dunivých
štěkotů, které vyústily v trýznivá vytí.
Pavel ze všech zbývajících sil zvedl hlavu
a málem narazil do zeširoka rozevřené
tlamy.
Prudce zvedl obě ruce a podvědomě si přikryl
uši.
Než ho opustilo vědomí, vryla se mu do paměti -
až z ohromné dálavy přítulně znějící slůvka:
"Neboj - my se o vás už postaráme!"
Jak plynuly týdny, Marta i Pavel docela zvládli
nový jazyk a tudíž pochopitelně i svoje docela
nové duše a těla.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 5 bodů
- 4 komentářů
- 2 hodnocení
- 06. října 2025, 09:08
- 264 zobrazení
- 0 oblíbené
-
