Příběhy obyčejného šílenství VI.: Fart Fetish

Jednoho rána po prochlastané noci vycházím z diskotéky ve Vyškově v Dědicích a vydávám se po ulici směrem k vyškovskému předměstí. Za mnou slyším ženský a trochu i další mužský hlas. A v malém hloučku o skupince 3 až 5 lidech je nejvýrazněji slyšet žvanit mladou holku, která potom nahlas řekne: "Asi si prcnu..." Po chvíli si posteskne: "Ježiš, to je úleva." 

 

Ve své podstatě je prdový fetiš možné psychologicky označit za Eproktofiílie, která zahrnuje sexuální či erotický zájem o prdy. A co může tento fetiš ve své podstatě zahrnovat? Pocit intimity a důvěry. Ponížení nebo zahanbení nebo zálibu v tělesném zápachu. Perverzní čichač (osfresiofilik) je zamilován do pachů a dosahuje sexuálního vzrušení jen (nebo převážně) pomocí tělesných, ale i jiných pachů. 

 

Když někoho vzrušuje zápach

 

Pach tak může být fetišem, kdy pachový fetišista nereaguje na konkrétní osobu, ale na pachy, které mohou být i odpudivé (moč, výkaly, ztuchliny nebo špinavé prádlo). Jeden můj známý na amatérech se mi svěřil, že pochmurný hajzlíky na vlakovém nádraží jsou pro něj rajcovním místem. A že právě proto ho lákají taková podobná místa, kde to trochu smrdí chlastem a chcánkama. A zmínit se můžeme například i o lidech, které vzrušuje Flatulofílie, tedy zápach větrů. 

 

MUDr. František Křivák se narodil v roce 1929 a pochází z Němčic nad Hanou. Ve svém životě se věnoval psychiatrické sexuologii a manželskému poradenství. Je autorem kauzistických sex-erotických povídek s názvem "Humorné povídky o sexu - Sex očima psychiatra," a "Dekameron v bílém." Dále vydal povídkové knihy "Psychiatrovy sexhistorky" a "Tajemství sexuologova diáře" ze kterých pocházejí následující historky.  

 

V povídce s názvem "Kanálové vůně lásky" se zmínil o jistém Mariánovi, který se mu svěřil, že potřeboval k intenzivnímu vzrušení smrady splašků, výkalů, moči, ztuchliny a špínu - no prostě jednoduše kanál. Občas sbalil i štětku a ta s ním potom souložila na roztodivných místech a samozřejmě i v kanále. Jedině to bylo pro něj to pravé, pouze takto se odvázal a přišel si skutečně na své. Bez této kratochvíle mu nezabíraly ani na předpis medikamenty jako Yohimbin, Afrador 2000 či hormony. Po Viagře měl sice lepší ztopoření, ale prožitek nebyl tak výrazný jako, když se miloval v kanále. 

 

V další povídce s názvem "Čichací maniak" se zmínil člověku, který pořád něco "vočuchával." Kolovaly o něm dokonce i pověsti, že snad svým čichem pozná, jestli má ženská měsíčky. Tento člověk se rád miloval pod černým bezem a v heřmánku, poněvadž správně smrdí. Jeho snem bylo milovat se na velké hromadě čerstvého hnoje. Dal si na to dokonce i v Annonci inzerát. Autem k němu přijela padesátiletá vochechule a chtěla za to 15.000 Kč. 

 

Prdění je sexy

 

Na jedné straně se může jednat o jeden ze zabijáků intenzivních intimních momentů, ale na druhé straně je nutné si upřesnit, že právě prdový fetiš (Fart Fetish) je v poslední době jedním z nejoblíbenějších výstředních obsahů na internetových pornostránkách. Podle informací z webu Clips4Sale je sexuální obsah s prděním na druhém místě v popularitě mezi všemi fetišovými klipy na celém webu, tedy hned po pornu s otroky. Zatímco mužské prdění může být považováno hrubé, tak prdění u dívek je pro mnohé vyznavače tohoto fetiše nejen roztomilé, ale zároveň i eroticky přitažlivé. 

 

I když společnost má tendenci eproktofílii stigmatizovat, tak parafilíci, kteří si tuto sexuální úchylku dopřávají, přísahají, že jim to dělá velkou radost. Některým lidem právě ona dominance a submisivita v podobě nadvlády či ponížení, která pochází z rozdávání prdů, tak jim přináší fyzické potěšení, uspokojuje je a uvolňuje v nich nahromaděnou energii (nejčastěji v podobě prdového otroka a dominy, která prdí na jeho obličej nebo penis). A dočíst se o této sexuální praktice je možné v knize Encyklopedie neobvyklých sexuálních praktik (Encyklopedia of Unusual Sex Practices) od Brendy J. Love z roku 1992. 

 

V březnu roku 2025 dokonce DC Comics vydalo krátký komiks s názvem "Harley Quinn Fartacular: Silent Butt Deadly," který se soustředí výhradně na nadýmání. Někteří recenzenti tvrdili, že komiks fungoval spíše jako komiks o fetiši na prdy než jako tradiční příběh superhrdiny. Komiks tak slibuje největší koncentraci plynu na stránku (GPP), jaká kdy byla vydána v tisku.

 

Samozřejmě, že se tato fetišistická sexuální praktika objevuje i v pornografii - například pod hlavičkou webu „I Love Girl Farts" (www.ilovegirlfarts.com). V Brazílii existuje produkční společnost MFX Media, která natáčí fetišistická videa s tímto tématem (např. www.fartbrasil.com, kdy některé z jeho filmů způsobily právní problémy v USA, kde je úřady považovaly za obscénní. Mezi významné producenty patří ještě například „Fart Fantasy" (www.fartfantasy.com a www.fartfantasy.net) nebo „Fart Domination" (www.fartdom.net). 

 

Balada o Královně větrů

 

V království pod vrholky mlžných hor,

žila královna - v skutku zvláštní tvor. 

Místo šperků, rób a přísné tváře

vládla větrům... ze zadní stráže.

 

Její trůn byl z polštářků z peří,

její chůze zvonila jak z dveří.

Ne mečem, ni kouzlem nečelila hříchu - 

leč prděla, kdykoli cítila pýchu. 

 

"Ó, má paní," vzdychal zasněně její druh,

"tvůj vítr - to dílo je vášnivě ceněné!

Nech mě dnes večer, při svitu svíce, 

vdechnout tvůj odkaz... z královské líce.

 

Dvořané v síni jen kroutili hlavou,

když mezi závany pleskla i pravdou.

"Toť jejich láska," šeptali v šoku,

"kde jiní čichají květiny - on čichá z boku!"

 

(autor)

 

Šepoty temného smíchu

 

Bylo to v potemnělém baru, kde se světlo lámalo jen o sklenice absintu a stíny tančily po stěnách jako živé. Ona tam seděla každý pátek. Noira, tak si říkala. Vlasy havraní černě, rty tmavě rudé jako čerstvá krev, oči lemované černou linkou, tak ostrou, až to skoro bolelo. Vypadala jako vytržená z jiného světa - a přesně tak se i chovala. 

 

Její přitažlivost nespočívala v nahotě, ale v podivné směsi odtažitosti a provokace. Muži se o ni zajímali, ale většinu z nich odradí její zvláštní smysl pro humor. A především ten její fetiš. Neříkala to každému. Jen těm, kteří se jí líbili... a kteří se nebáli temnoty. 

 

Já jsem byl jeden z těch, co zůstali. Fascinovaný, trochu nervózní, ale stále přitahovaný tou její bizarní otevřeností. Jednou, když jsme seděli v zadním salónku pod těžkým baldachýnem a ona si pomalu hrála s okrajem své síťované punčochy, přimhouřila oči a naklonila se ke mně. 

 

"Víš, co mě nejvíc vzrušuje?" zašeptala. Její hlas měl kadenci zpěvu pohřbu. 

 

Zavrtěl jsem hlavou.

 

"Když tě šokuju... tím, co je lidské. Přirozené. Zvířecí." 

 

Zasmála se tiše. Pak si klekla na pohovku, otočila se ke mně zády a s teatrální grácií lehce nadzvedla sukni. Zaznělo to tichounce - jakýsi protest větru, téměř neslyšný, ale ve vzduchu zůstalo cosi napjatého. Otočila hlavu přes rameno. Usmívala se s takovou sebedůvěrou, že mi vyschlo v krku. 

 

"Překvapuje tě to?" zeptala se.

 

"Ano. A zároveň... ne," vydechl jsem.

 

Cítil jsem, jak se ve mně mísí rozpaky s nečekaným vzrušením. Její troufalost měla sílu. Byla to výzva, absurdita, ale zároveň něco syrově intimního. Něco, co porušovalo společenské konvence tak otevřeně, až to bylo erotické. 

 

Přitáhla mě k sobě, tvář těsně u jejího pasu. Ucítil jsem jemnou vůni kadidla smíšenou s potem, parfémem a něčím zcela tělesným. V jejich gestech bylo víc upřímnosti než v tisíci sladkých slovech. Vzrušení z toho, že mě neodmítla, že mě do svého malého světa pustila, bylo omamné. 

 

A tehdy jsem pochopil - pro Noiru nebyla flatulence zbraní ani ponížením. Byla to důvěra. A ten, kdo ji přijal, už pro ni nebyl jen mužem z baru. Byl jejím vybraným. Její temnotou. 

 

Šepoty temného smíchu II.

 

Večer plynul jako černý inkoust rozlitý po pergamenu. Noira si mě znovu posadila na pohovku, tentokrát pevněji. Zavřela dveře salonku, stáhla těžký závěs. Vzduch byl prosycen její vůní - směs kadidla, kovu a dekadentního parfému s tóny pačuli. 

 

"Většina lidí se směje tomu, co nezná," řekla a pomalu si sedla přede mě. "Ale ty se neusmíváš. Ty chápeš, že tělo je chrám i peklo zároveň." 

 

V tom se otočila bokem, pokrčila nohu a podívala se na mě z profilu. Lehce se předklonila a pak znovu - ten tichý, nepatrný zvuk. Tentokrát vědomý. Záměrný. Jako její podpis. 

 

A pak další. Jemný, krátký a vyvolávající lehké zašimrání v napjatém tichu. Zvedla obočí: "Slyšíš to? To je moje poezie." 

 

Zalapal jsem po dechu, ale ne z odporu. Spíš z fascinace. Její chování bylo tak... osvobozené. Nikdy jsem nepoznal ženu, která by svou tělesnost vystavovala takhle - ne k smíchu, ale jako tajemství. Jako fetiš, který si hýčká a sdílí jen s těmi, které si vybere. 

 

Přisunula se blíž, sedla si mi rozkročmo na klín a zašeptala: "Všechno, co ze mě vychází, je dar. Jsi připravený přijímat víc?"

 

A než jsem stačil odpovědět, přitiskla svou pánev k mé hrudi a lehce zatlačila. Tělem ji projel další zvuk. Měl znělost smíchu - tichý, pobavený a trochu provokativní. Její oči se leskly. Byla vzrušená. A mně docházelo, že ten zvuk pro ni není jen fyziologická potřeba. Je to intimní řeč. Výraz moci, hravosti a něhy. 

 

Zašeptala mi do ucha: "Neexistuje větší důvěra, než ukázat někomu tuhle stránku. Už teď jsi pro mě víc než většina lidí." 

 

Zasloužená privilegia. V jejím světě to nebyla květina nebo polibek, čím tě ocenila. Byl to výdech, záblesk těla, které si nevzalo žádný ohled. Které tě pustilo dovnitř - nejen do ložnice, ale i do duše. 

 

A já věděl, že s ní je každý další zvuk pozváním. Do temnějších, nečekanějších zákoutí touhy. 

 

Šepoty temného smíchu - část III. Chrám těla

 

Byt Noiry se nacházel v půdním prostoru starého domu. Všude samý kov, svíčky, černé závěsy, temné obrazy s výjevy smrti, ale i těl, která se svíjela v náručí rozkoše. Měla tu starý gramofon, který právě tiše šeptal skladbu od Dead Can Dance. Bylo tu vlhko, teplo... a zvláště bezpečno. 

 

"Odlož všechno, co tě poutá k normálnímu světu," řekla a gestem naznačila, ať se svléknu. Sama se začala pomalu svlékat - vrstvy černé krajky, saténu a síťky padaly na zem jako pavučiny. 

 

Když stála přede mnou nahá, nebyla to nahota pornografická. Byla to nahota rituální. Její tělo bylo bledé jako měsíc, pokryté tetováním s keltskými motivy, lunou, netopýrem a slzami. 

 

Položila mě na černý semišový otoman, koleny se vyšplhala na mou hruď a shlédla na mě dolů s výrazem bohyně. 

 

"To není hračka," zašeptala. "Tady je to rituál. Tady jsi svědek... toho, co většina schovává." 

 

Zaujala pozici v podřepu, s koleny vedle mé hlavy. Mírně se pohupovala a pak - zcela cíleně a vědomě - vydala ze sebe ten známý, krátký a zadržený výdech. 

 

Zalapal jsem po dechu. Tentokrát to nebyl jeden. Byly to tři, čtyři v rytmu, skoro jako rytmický dech. Byla vzrušená a já taky. 

 

"Cítíš to? to je surovost. Je to pravda. Je to... moje svoboda," hlesla. 

 

Zadívala se mi do očí, zatímco pokračovala. V očích měla žár, ale i zranitelnost.

 

Ten akt flatulence - pro ni nebyl jen fetiš. Byla to výzva: miluj mě i tady, i takto, i v tom, co svět nechce vidět. 

 

A já to přijal bez výhrad.

 

Chytil jsem ji za boky a přitáhl blíž, vdechoval teplý pach jejího těla, kombinovaný se zvláštní zemitou vůní, a cítil, jak se vzrušení mění v naprosté odevzdání. 

 

"Tohle je náš chrám," zašeptala. A znovu, ještě jednou, pro mě... mi dala svůj dech. 

 

Šepoty temného smíchu - část IV. Ztělesnění touhy

 

Noira se pohupovala nad mou hrudí, její kolena pevně tiskla semišový otoman. Její tělo bylo napjaté jako struna - krásné, surové a opravdové. Vzduch kolem nás vibroval podivným napětím, jako bychom překročili hranici běžné rozkoše a vstoupili do jakéhosi zakázaného chrámu tělesnosti. 

 

Další tichý zvuk - další z jejich dechových darů - mě zcela vyvedl z konceptu. Tentokrát byl doprovázen zasténáním. Skutečným, hlubokým a vzrušeným.

 

"Už nemůžu čekat," vydechla a sjela z mé hrudi dolů, její rty se otřely o moji hruď a pak o břicho. Její jazyk opisoval nervózní kruhy, zatímco její ruce mě zbavovaly poslední zábrany. 

 

Její dech na mém podbřišku byl horký a její prsty jemné, ale jisté. A pak - její rty mě obemkly, pomalu a pečlivě, jako by si mě chtěla ochutnat, pochopit a rozložit na prvotní části.

 

"Cítíš to?" zašeptala mezi pohyby, když jazykem opisovala hrot a střídavě ho sála. "Jsem tvoje. Tak, jak jiná nikdy nebude. I s tím, co jiní neunesou." 

 

Její pohyby se zrychlovaly a přitom stále držela svou temnou grácii. Když cítila, že jsem blízko, stáhla si mě k sobě, rozkročila se nade mnou a dosedla. Byla horká, vlhká a připravená. A přestože vše bylo rychlé, tak to bylo hluboce naplněné. Každé její dosednutí bylo doprovázeno jemným výdechem z jejího těla, jako by mi tím předávala kus sebe. 

 

Rytmus se stupňoval. Houpala se v bocích, pevně si mě držela a ztrácela zábrany. A v jednu chvíli -  právě v okamžiku, kdy se její tělo napjalo a já cítil, jak se její pochva svírá kolem mě v extázi - uvolnila se úplně. Spolu s výkřikem slasti zazněl další zvuk. Tentokrát hlasitější. 

 

Bylo to jako pečeť vyvrcholení těla i jejího fetiše. A v tom momentě jsem pochopil, že v jejím světě není nic tabu. Jen extáze. Odevzdání. A hluboká a temná krása. 

 

Zůstali jsme v objetí, její tělo leželo na mém, zpocené a klidné. Pohladil jsem ji po zádech. 

 

"Děkuju, že jsi mě pustila dovnitř," řekl jsem tiše. 

 

Usmála se, lehce mě políbila na krk a zašeptala: " Právě jsi byl svědkem mé pravdy. A já té tvojí." 

 

Šepoty temného smíchu - část V.: Oči temnoty

 

Byli jsme nazí, propletení a naše těla se chvěla v doznívající slasti. Noira na mě ležela, její horký dech mi vlhčil klíční kost. Její černé vlasy mě šimraly na hrudi. 

 

Po chvíli se pomalu zvedla, jako by cítila, že ještě není úplně konec.

"Chci ti dát něco posledního," řekla. Její hlas zněl najednou klidněji, měkčeji a jako samet v pohřební síni. 

 

Sklouzla dolů a její rty se zastavily u mého břicha. Jazykem obkreslila jizvu, kterou jsem měl od dětství, a pak se na mě zadívala - tiše, s vážností, jako by se chystala pronést modlitbu. 

 

A pak... mě vzala do úst. Jemně a pomalu. Byla to symfonie ticha, vlhkosti a tepla. Každý pohyb jejich rtů byl jako úder srdce. Každý pohyb jazyka jako šepot milenky, která zná všechna tajemství tvého těla. 

 

Její oči se při tom nezavřely. Dívala se na mě. Přímo a hlouběji, než bylo snesitelné. Temné, gotické oči, ve kterých byl stud, jen hlad, poznání a přijetí.

 

Mezi tahy a zasouváním lehce vydechla nosem, a přesto i v tomto momentě její tělo opět promluvilo. Slabý, tlumený zvuk - její tělesnost se znovu přihlásila o slovo. Nepřestala. Naopak se usmála do mého klína a s ještě větší oddaností se ponořila hlouběji. 

 

Byla umělkyní orální rozkoše. Pomalu mě dovedla k vrcholu, a když jsem vybuchl, tak neuhnula. Přijala vše, jako by tím završila rituál. Pak se lehce olízla a sklonila se k mé hrudi, aby tam spočinula. 

 

"Někdo má růže. Někdo svíčky. Já mám tohle," zašeptala mi do ucha.

 

A já věděl, že už nikdy nezapomenu, jak voní její dech.

 

Na závěr

 

Bývalý kolega z práce mi vyprávěl o filmu Parfém: Příběh vraha (Parfume: The Story of Murderer) na základě knižní předlohy Patrika Suskinda. Vyprávěl mi o tom, že v tomto filmu vrah rozpouštěl ženy v kyselině kvůli tomu, aby z nich extrahoval vůně. To se ale nezakládá na pravdě a je to zkreslené, protože ženy vrah nerozpouští v kyselině, ale používá historickou parfémářskou techniku k získání jejich "vůně." Jedná se o techniku "Enflurage," kdy vrah dívčí tělo potře živočišným tukem, který nasává vůně z těla. Následně tuk z těla seškrábně a promíchá s alkoholem, čím vznikne tzv. absolutní esence. Nešlo tedy o rozklad těla, protože vrah chtěl zachovat esenci čisté vůně těla  a s kyselinami by těla zničil a vůně by zmizely. 

 

Slovník pojmů:

 

Kauzistika - popis lékařsky zajímavého případu a jeho léčby

 

Fart Fetish (prdový fetiš) - může zahrnovat Eproktofílii, což je sexuální či erotický zájem o prdění nebo Flatulofílii jakožto vzrušení ze zápachu větrů. Anglický slang: Irish kisses - pouštět někomu větry do obličeje.