S T Ř E C H A

Literatura > Povídka

 

S T Ř E C H A

 

 

 

 

 

Konečně se podařilo, aby se všichni sešli - pěkně

spořádaně - v kulturním sálu u místního občanského

velitelství.

Ovšem to trvalo, než se vzájemně shodli, pro všechny

účastníky, na vhodném termínu.

Ano, plynuly snad měsíce.

Nebo to bylo míň?! Či víc!?

Ne, roky ne, protože celá akce se střechou se stala

postupem času, opravdu aktuální.

 

Domek, o kterém vznikly tyto spory, totiž postával

hned vedle hlavní venkovské křižovatky, mohlo by

se klidně říct, na rozcestí.

Nu, a bylo to vcelku pěkné stavení - takových dvacet

na deset metrů - jenže vznikla poměrně složitá

situace, v níž hlavní roli sehrála nutná, bezpečnostní

přestavba dosluhující střešní konstrukce.

 

Co však přineslo vzniklý chaos?

To či to, aneb naopak.

Ano, nebo i ne?

Představte si, občanské hádky a vzájemná

nedorozumění - a to vše vzhledem k úpravám

střechy a tudíž také k jejímu vlivu na dění v celé

obci.

 

A tak se konečně sešla celá - říkejme tomu - rada.

 

"Tak, kdo začne!?", rozhodl se zahájit setkání

nejvyšší místní stavebník a pohlédl na vyslance

státního orgánu.

Ten roztržitě vzhlédl od jakýchsi papírů a vážně

pokýval hlavou.

Šum v sále utichl.

 

"Já si teda myslím, že sklon střechy by měl být tak -

asi, ne ovšem míň, než dvacet stupňů -", vstal od

stolu pan Vláďa a zaškrábal rukou o umakartovou

desku.

Rozhlédl se vyčkávavě kolem sebe.

 

"To je blbosť!", vykřikl kdosi z davu. A někteří,

z doposud tichých bytostí, se pomaloučku přidávali.

 

"Pročpak blbost? Dyť si to představte!", nedal se tak

lehce odbýt Vladimír.

"Začne sněžit, chuchvalce dopadají a co pak?", položil

všem představitelům záludnou otázku.

 

A tak nastalo pozvolné víření hlasů, které místy

hrozilo, že se stane docela nesrozumitelným.

 

"Tiše! Tiše, krucinál -", vykřikl starostův synek, který

se konečně protlačil až k pódiu, "myslete přece taky

na zvířata!"

Chvíli čekal, až se jeho výtka doplíží až k posledním

sedícím u zadních dveří sálu.

"Já vám něco řeknu, a není to jen z mé hlavy.

Výška střechy musí být vyšší, než doposud,

a sklon, tedy úhel sklonu přesně - no přesně tak,

aby sluneční paprsky, při východu slunce, dopadaly

- a to i celé dopoledne - taky na obdélník moji zahrady.

Přesněji, na skalku u bazénu, kam se denně plazí

užovky a zmije z širokého okolí.

Okamžik to vypadalo, že se partičky soupeřů

do sebe pustí, hlava nehlava.

 

"Pánové a dámo!", snažil se přerušit vznikající chaos -

muž s kloboukem na hlavě - který poměrně razantně

vyskočil na židli.

"A co já?! Chovám, jak většina z vás dobře ví,

holoubky a hrdličky. A občas mně ulétne z klece

i andulka! A jen si to představte! Zamíří rovnou kam?"

 

V sálu rázem zaznělo několik chápavých hlasů:

"Na střechu, právě na tu skloněnou střechu!"

 

"Tak to vidíte!", odmlčel se na okamžik Vladimír,

"a proto by bylo jen a jen - podotýkám - nutné, aby

se sklon střešní konstrukce neodchýlil přesně

od čtyřiceti stupňů, aby na ní mohla, i ta němá

letadélka, v klidu odpočívat!"

 

"A taky se ďobat a čepýřit, že -", ozval se jakýsi

ženský hlas z pléna.

 

Opět se k němu přidávaly pochvalné, nebo i zcela

záporně znějící hlasy.

Kdosi rozvášněně dokonce vykřikl, aby přehlušil

okolní rámus: "A aspoň nevřískaj, jako ty tryskáči

z letiště!"

"Jasně. A ti trusní holubi a nedomrdlej papagáj

nás nakonec aji ve válce ochrání?", zaburácel

z galerie hlas Toníka-vysloužilce - jak na něj často

pokřikovaly před hostincem, cestou ze školy,

dovádivé skupinky dětí.

 

"To je ale ten správnej nápad!", zamával krajně

roztaženýma rukama soused od hasičské

zbrojnice.

"Místo staré střechy, by u té nové, neměl být už

žádný sklon.

Teda - myslím, že by nová střecha měla být

rovná, bez zešikmení."

 

"Dobrá -", zakřičel odvážně do mikrofonu starosta,

aby utišil ten nebývalý slovní souboj, "ale k čemu

by to bylo dobré?!"

 

"No, k čemu?," vyslanec státního orgánu už dál

nevydržel poslouchat ten vzrušený rámus, pohlédl

nenápadně na svoje hodinky a rozvážně povstal

od slavnostně vyčechranému, desítkami květin

vyzdobenému stolu .

Rozhlédl se do nastalého ticha. Odkašlal si a přátelsky

se usmál. Politicky přesvědčivě pozvedl mírně obě

ruce a vytrhl si blíž k sobě hlavici oroseného mikrofonu.

"To víte - třeba - třeba, aby na té rovinaté střeše mohla -

i třeba přistávat v nouzi - a hlavně ve vší tichosti - třeba

i ta vaše hlučná letadla."

 

V místnosti nastala opravdová vřava.

Někteří z účastníků setkání znechuceně

poskakovali, jiní tleskali - no a ten zbytek

vychytrale mlčel.

Hluk vzájemných dohadů se stal asi po půl

hodině poměrně nezvladatelný, tudíž toto

slavnostní setkání občanů bylo v dramaticky

povznesené náladě - jak poznamenal nakonec

sám starosta - odročeno na nejbližší období.

 

Neuplynul ani rok od zkráceného obecního

jednání, když do nově vztyčené, trojúhelníkové

střešní konstrukce, narazilo nouzově přistávající

letadlo - a navíc rozmetalo po okolí i část poměrně

ušlechtilého vesnického stavení.

 

 

Vyslanec státního orgánu se na okamžik zahleděl

kamsi do dálav, pak opatrně odložil nedopitý hrnek

ranní kávy, nakonec odložil rozečtené noviny.

Zakroutil hlavou a sklíčeně poznamenal k obrazům

visícím na stěně mezi okny své kanceláře:

" A já jim to přece říkal."