D Í R A
"Tak, kdo mně, děvčátka a chlapci, odpoví
na moji otázku -", zarazila se a rychle se otočila
od černočerné tabule.
"Nevyrušuj, Pavlíku! Ještě jsem vám neřekla,
jaká ta moje otázka vlastně je."
A - aby neztratila souvislost - zlomila tyčinku
křídy, kterou drtila v ruce, přesně v půli.
"Co jsou, děti, rostlinky?", povzbudivě se usmála
od ucha k uchu.
"Tak teď můžeš mluvit, Pavlíku!", málem
vykřikla do ticha, které již od zvonění, vládlo
nad hlavami novopečených, tvrdě vyčkávajících
prvňáčků. Co se bude tady s tou zvláštní ženskou
zajímavého dít? Mysleli si, jako jeden počítač.
"Panímámo, rostliny dělíme podle toho, jestli
jsou kvetoucí nebo výtrusné, také podle délky
rozměru, ve kterém žijí - nu a taky podle typu
stonku nebo -"
"Dost!", nevydržela tuto nepředpokládanou
výřečnost vzdělávatelka.
"Na to jsem se neptala! Musíš dávat větší pozor,
chlapče!", zalomila rukama, "a pro další, nejsem
žádná panímáma, nýbrž jsem a budu vaši paní
učitelkou. Jasné?!"
"Takže - znovu, Pavlíku!"
Děťátko se pozvolna nadechlo: "Ano, paní
učitelko -".
"Dobře, chlapečku -", nechala pozvolna doznít
dramatickou pauzu, "co jsou tedy rostlinky??
Tak na to vám přesně, tedy úvodem, odpovím
sama - a to tak, že rostlinky jsou to zelené,
co se povaluje občas kolem nás, tedy - bují -
všude kolem. Na stráních, v lesích, na lukách,
v polích, zahradách - a dokonce i v květináčích
na našich zahrádkách či domech. Nebo také
na vřesovištích, zalesněných vojenských cvičištích.
Naštěstí právě dlouze zazvonil školní zvonek.
Neuplynuly ani dva dny a - panímáma - byla
to taková roztomile uhrančivá stařenka středního
věku, netrpělivě vyčkávala malého chytrolína
před školní budovou.
Zalomcovala Pavlíkem, uchopila ho za ucho
a chtěla ho tak trošku vyzvednout od země.
Ale na ten výkon, ji její ubývající síly suplující
učitelky, nestačily.
Vytáhla si tedy z kapsy flaušové suknice
i druhou ruku a chytila chlapečka za jeho
druhý boltec.
To už bylo ono.
Klopýtala s tím vzpouzejícím se tělíčkem,
co ji zakřivená chodidla stačila, až se
dokymácela ke křoviskům na konci
mohutně zpustošené zahrady.
Začala chlapečkem před sebou vztekle
mávat, sem a tam - a jen tak si mohla
bez vlastního poranění klestit mezi větvemi
cestu vpřed.
Ze změti haluzí, daleko před ní vylétali
vyplašení ptáci. Jejich zděšené vřeštění,
divoké plácání křídel i probouzející se štěkot
psů kdesi za okrajem samoty, náhle vytrhly
krajinu z bohulibého, vpravdě svátečního ticha.
V podivném cvalu vířila učitelka před sebou
chuchvalce větví, až dokud nedorazila k okruží,
nedbale věkem rozpadajícího se kamení, o něž
po prudkém nárazu zakopla.
"Tak - tam se trošku zklidníš, Pavlíčku!",
zařehtala, jako rozmařilý kůň po zdolání
obávané překážky.
Zamávala nebohým dítětem.
S ochabující silou ho vyzdvihla nad okraj
rozpadlé studny a s úlevným výdechem
ho upustila do jejího nitra.
Ta černá díra ho rázem vsála až nebývalou
rychlostí.
V hluboké, vševidoucí temnotě, se chlapec
ještě chviličku kutálel, převracel - rotoval,
jako smítko v přeludové vánici.
Vznášel se a čas proudil rychlostí světla
kolem něj.
Náhle nastalo bezmračné ticho, pohyb
zmizel a děj si konečně smlsl na honosném
bezvládí.
"Co to slyším?!", vykřikla suplantka a natáhla
uši blíž k šumu, který k nim náhle z ovzduší
pronikl.
Paní učitelka se drápavě opřela o pár zeleně
až hnědě našedlých, dokonale zvětralých,
téměř se rozpadajících kamenných útvarů,
a nahlédla do hlubiny.
Ne, propána, už je to tu zas!
Ten malý jelito mně nedá ani
na chviličku vydechnout?!
Inu, i vyjímečnosti a zázraky se dějí!
Z chladivého nitra studnice k ní trhaně klopýtal
povzbudivě nadšený hlásek:
"Paní učitelko, paní učitelko, tady je nádherně!
Skočte si sem za mnou! Pan Einstein i s panem
Rosenem měli pravdu.
Červí díry existují!"