Acid House Story I.: Vypili jste mi dědečka

Motto: "Děda byl silný ročník. I po smrti vás postaví na nohy." 

 

V Ivanovicích na Hané je vedle klasického městského hřbitova s kolumbáriem ještě historický židovský hřbitov založený v 16. století (nejstarší náhrobek z roku 1715). Vedle místní benzínky se nachází onen židovský hřbitov. Někdy to při pohledu z benzínky na tento hřbitov vypadá jako pokus o černý humor, když člověk přes klec s prodejem plynu má výhled na tyto hroby nebožtíků.

 

V nedalekých Švábenicích z místního hřbitova zlodej ukradl dvě žulové desky ze dvou hrobů. Majitelům hrobů tak vznikla škoda v hodnotě 37 tisíc korun. Zloděj je tak podezřelý z trestného činu krádeže. Najdou se ale samozřejmě i lidé, kteří své nebožtíky nenechávají na hřbitově v kolumbáriu a urny si tak nechávají doma jako pan Jindřich. 

 

Vypili jsme mi dědečka

 

 

Byla to obyčejná sobota ráno. V uličce Na Stráni se zdánlivě nic nedělo - kromě toho, že okno v přízemí domu pana Jindřicha bylo vyražené. Policie vyrazila krátce po deváté. Na místě je uvítal podivně nasládlý pach, rozlitá kává... a majitele hystericky křičícího v pyžamu. 

 

"Vypili mi dědečka!" ječel do tváře strážníkovi, zatímco ukazoval na prázdnou kovovou dózu, která se válela na zemi vedle rozkopaného kredence. 

 

Dva mladí zlodějíčci - David a Mirek - se vloupali do bytu kolem čtvrté ráno. Původně chtěli jen rychle něco čmajznout a zmizet. Ale Mirek měl hlad a David byl jakési neurčité nálady: "Hele, dáme si aspoň turka, ne? Ať nejsme úplně hovada." 

 

Kuchyň našli snadno. Kredenc skrýval několik hrnků, trochu cukru a plechovou pikslu s podivným nápisem: Kolumbie - Medium roast - 1967. Místo obvyklého aroma pražené kávy se z plechovky linul jakýsi zemitý, lehce nasládlý odér. Ale byli opilí, smysly i jazyk měli otupělé. David zalili směs vaříci vodou a nahlas nadával: "Ty vole, to kafe chutná jak kdybys pil popel z krbu." Mirek na to odpověděl: "Je fakt divný, ale zahřeje." David si otřel pusu a dodal: "Mám z toho divnej pocit... jakoby mě někdo zevnitř pozoroval."

 

Vypili dva hrnky, snědli sušenky a vydali se s loupežným proviantem ven.

 

 

"To nebyla káva," drmolil pan Jindřich do policejního zápisníku. "To byla urna s dědou!" Vždycky jsme si říkali, že byl za života takový kafíčkář... že by to byla sranda, dát ho do jeho oblíbený dózy. A pak jsme si na to zvykli. Byl tu s náma každý den." 

 

Policie mu zprvu nevěřila. Ale když kriminalisté poslali vzorek "kávy" na analýzu, tak se vrátilo potvrzení: směs obsahovala zbytky spálené kostní hmoty, nepatrné množství zlatého kovu (ze zubní náhrady) a stopy pohřebního prášku. 

 

Zloději byli obviněni nejen z vloupání, ale i z hanobení lidských ostatků. Obhájce se odvolával na jejich "neúmyslné požívání pozůstatků," ale soudce to nevzal na lehkou váhu. 

 

David se k soudu vyjádřil jen stručně: "To kafe chutnalo, jak když vám někdo v termosce vylouhuje rakev." 

 

Od té doby je v ulici Na Stráni klid. Plechová dóza byla odvezena k odbornému posouzení a pan Jindřich si objednal novou urnu. Tentokrát se zámkem. 

 

A děda? Tan, jak říká Jindřich: "Si aspoň na chvíli zase zašpásoval s lidma." 

 

A na závěr slušná historka

 

Ovdovělá žena Casie má podivnou závislost. Nosí s sebou totiž všude urnu svého zesnulého manžela, např. do obchodů, restaurací nebo třeba i do kina. Do této urny s popelem namáčí své prsty, které potom olizuje s pocitem vnitřního uspokojení.