... A SOJKA VZLÉTLA
Literatura > Povídka
... A SOJKA VZLÉTLA
Srnec zvědavě vykukoval z houští, které
opatrně rozhrnul rozvětveným parožím.
Co se mu honilo pevně stavěnou hlavou,
když vyvaloval světla na příměstskou cestu,
jež se klikatila pod prudkým svahem, který
se potápěl téměř pod jeho kopýtky?
Smrky, v neprostupných chuchvalcích kolem
něj, si obratně pohrávaly v soubojích se závany
omlazujícího větříku, který na všechno to plíživé,
až nečekaně poklidné nadělení, vlaze útočil
z okolní provoněné romantiky.
Cesta se mírně zatáčela až k vyvýšenému
výběžku nad skalní propadlinou.
Právě odkud byl nádherný výhled na téměř celé
městečko - na rybník s rekreačními chalupami,
na zbytky kamenolomu, na roztroušená vřesoviště
po bývalém povrchovém dolu, na věžičky kostela
i na menší průmyslovou oblast, kterou chránil
vysoký komín místní teplárny.
A v tomto místě, nějaký milovník rozmarů přírody
a tepajícího souběhu s moderními záchvaty,
postavil z klád a kamenů neobvykle tvarovanou
lavičku. Či spíše, jakési kostrbaté sedátko, které
přímo vyzývalo k téměř leteckému výhledu při
bohulibém odpočinku.
Na něm právě těžce vzdychala pokroucená postava.
"Ráz, dva, tři - ráz, dva a tři! No, to by už dneska mohlo
stačit!", ozval se přidušený mužský hlásek.
Lesník, nyní již poklidně vyhlížející důchodce,
se oprostil od elastických cviků a unaveně se posunul
k dřevěné kládě, která sloužila jako umělecky pojaté
opěradlo.
Vysloužilý strážce lesních víl nebyl v tu chvíli
ovšem ve svém rozjímání sám.
Dívenka v koženkové bundě, s barevnou
čepičkou na hlavě a s přítulným baťůžkem
na zádech se pomaloučku blížila.
Její nerytmické pohvizdování a mlhavý
pohled do změti pomačkaných novin,
které měla roztažené v rukách před sebou,
ovšem vyjadřovaly jisté duševní tápání.
Srnec prudce zavětřil, zaškubal svým parožím
a opatrně zacouval zpět do chladivého, téměř
klasického náznaku opravdového pralesa.
Jen sojka, neúnavně tepající do větve na vrcholku
vysokého dubu, prozatím odolávala rodícímu se
napětí.
Slečna sebou plácla na sedátko a olízla si rudý nehet
na ukazováčku, kterým předtím klouzala po potištěném
papíře.
Byla tak zabraná do vpravdě sadisticky stylizované zprávy
nad pokračováním v pátrání po několikanásobném vrahovi,
že málem upadla do vzrostlé trávy, jež obepínala okraje
sedací skulptury.
"Promiň, dědo, můžu si na chvilku přisednout?!",
svraštila obočí a na mladistvém čele se objevily
tenké jizvyčky, znamínka rodících se vrásek.
"Jistě, madam, jistě. Dyť je to tady veřejná lavička.
Sem si může sednout vlastně kdokoliv -", zasmál
se, "pokud je tady ovšem volno."
Zahleděl se pátravě přes její rameno.
"Promiňte, ale vy - ve vašem věku - čtete ty novinový
paskřiviny?"
Napřáhl k ní zvrásnělou levičku.
"Pane, každá generace má holt svoje papoušky,
nicht wahr?", toporně se pokusila o úsměv a prudce -
aby si snad otřela svoji zpocenou ruku - sáhla
do baťůžku.
" A jak vám vaši komunardi vlastně říkají ?".
"Já sem Antonín, teda Toníček, že -", pravička
se mu stále třepetala v kapse ošumělé bundičky.
Dívka mu pohlédla do popelavé tváře.
Její tělo se napřímilo, jakoby v neovladatelné
křeči.
Po chvíli vytryskla do okolí skalní vyhlídky
rána.
Mohla připomínat třeba prudce prasklou
pneumatiku nebo i výstřel z pistole.
Vyplašená sojka konečně vzlétla.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 21. července 2025, 10:46
- 301 zobrazení
- 0 oblíbené
-
