Příběhy obyčejného šílenství V.: Necroromantik

Literatura > Erotické / Povídka / Drama

"Tajemství lásky je větší než tajemství smrti." Oscar Wilde

Upřímnou soustrast je knihou od autora Guillaume Bailly, která je souborem krátkých vyprávění zaměstnance pohřebního ústavu ve Francii. Historky pocházejí ze skutečných událostí v autorově každodenní praxi, ať už při organizování či vykonávání smutečních obřadů. Během pohřbů se může stát spousta nepředvídatelných věcí.

Historka s názvem „Cena trapnosti“ popisuje nejtrapnější úmrtí muže, k jehož mrtvole zavolala pohřební službu policie: „Zemřel na infarkt na svém gauči, oblečen do upnutého korzetu a podvazkového pásu. Seděl na obrovském realistickém dildu, jehož obal byl na konferenčním stolku hned vedle načaté vazelíny. Evidentně spolu měli dost intimní vztah.“

Příběh s názvem „Úplný bordel“ je o nebožtíkovy, který dostal na swingers party infarkt. „A co mladá krásná vdova? Mladší z funebráků se rozhodl, že ji najde. Neodvážil se jít sám, a proto požádal zkušeného Henryho. Mladá žena zmizela v davu toho chlípného doupěte. Nikomu ti dva nikdy neřekli, co všechno tam viděli, ale jejich pohled na lidskou rasu se navždy změnil. Vdovu totiž našli v přítomnosti několika údů, pardon, mužů.“

Jinou kapitolou jsou v České repulice specializované čistící firmy v České republice, které provádějí úklid po kriminálce. Můj známý takto odklízel mrtvoly a čistil interiéry, když v tom u jednoho klienta našel ve skříni psí hřbitov, jinou paní objevili až po půlroce v jejím bytě nebo jiný člověk se rovněž po delším nálezu se po smrti kvůli rozkladu doslova vpil do vlastní sedačky.

Nekrofilní žena Karen Greenlee

V roce 1979 Karen Greenlee měla odvézt mrtvolu třiatřicetiletého muže do pohřebního ústavu. Na místo toho s ní ale vyrazila na dvoudenní výlet, na kterém s mrvolou docházelo k sexuálním hrátkám. Její případ nekrofílie patří mezi největší americké skandály. Během soudního procesu vyplynuly na povrch další zajímavé skutečnosti. Protože než ji nachytali, tak měla mít sexuální styk až se čtyřiceti mrtvolami. Ačkoliv se tato sexuální úchylka objevuje více u mužů, tak Karen Greenlee byla zřejmě prokleta nepřirozenou náklonností k zapáchajícím mrtvolám.

Karen Greenlee totiž přitahovala vůně balzamovacích tekutin, zvláště u čerstvých nebožtíků. Vedle toho milovala pach krve. Když například souložila s mrtvolou a seděla na ní, tak ji stlačováním začala z úst vytékat krev, což považovala Karen za velmi přitažlivé a vzrušující. Ačkoliv ji už v minulosti několikrát přistihli pracovníci pohřebního ústavu, tak zaměstnanci nic nenahlásili úřadům, protože nestáli o špatnou publicitu. Lidé by si totiž potom neradi u nich objednávali pohřby, když by věděli, že v jejich pohřebnictví řádí zvrhlík zneuctívající mrtvoly.

Ze soudního procesu Karen Greenlee vyšla bez viny, protože nekfrofílie nebyla v té době v Kalifornii nezákonná. Čelila tedy pouze obvinění z krádeže pohřebního vozu a maření samotného výkonu pohřbu. Karen Greenlee přiznala, že byla smrtí fascinována odmala. Po soudu sice začala navštěvovat psychoterapeuta. Proces léčení ji ale ujistil v tom, že pro ni nekrofílie má v životě obrovský význam. Její chování a prohlášení ji připravilo o rodinu. Navíc matka jednoho z nebožtíků jménem John Mercura z ní vysoudila 117.000 dolarů. Tak takhle skončil příběh nekrofilky. 

Klasifikace nekrofílie

Ve třídě I - jde o role play, kdy nekrofilové vyžadují, aby živá osoba mrtvou předstírala. Třída II - zahrnuje romantické nekrofily, kteří se nedokáží smířit se smrtí blízkého. Třída III. - zahrnuje lidi s nekrofilními fantaziemi. Často navštěvují hřbitovy a pohřební sály, protože blízkost mrtvých těl a pohled na ně jim poskytuje erotické potěšení. Ve IV. třídě - se jedná o taktilní nekrofily, kteří se potřebují dotýkat mrtvého těla erotickým způsobem, aby dosáhli orgasmu (např. hlazení nebo olizování genitálií či prsou). 

Třída V. - zahrnuje fetišistické nekrofily, kteří nemají sex s mrtvolou, ale pokud narazí na mrtvolu, tak z ní něco odříznou a ponechají jako fetiš. Třída VI. - jsou nekrofilní mutilomaniaci, kdy jejich erotické potěšení vychází z mrzačení již mrtvých těl spojeného s masturbací. Třída IX - jsou homicidální nekrofilové, kde se jedná o nejnebezpečnější kategorii nekrofilů, protože při potřebě sexu s mrtvým tělem se uchylují k zabíjení. Poslední třída X - jsou exkluzivní nekrofilové, kteří potřebují pohlavní styk pouze s mrtvými těly, aby dosáhly erekce. 

Spalovač mrtvol

Československý film (režie Juraj Herz) podle knižní předlohy (Ladislav Fuks) spadající do žánru psychologického hororu a černé grotesky. Jeho hlavním tématem je postupné zvnitřnění totolatiní ideologie, banalita zla (inspirace Hannah Arendtovou, kdy člověk nemusí jednat z nenávisti, ale z přesvědčení o správnosti), dehumanizace, manipulace s jazykem a rituály, Mezi další prvky, který film vystihují jsou zneužití spirituality k ospravedlnění zločinu nebo skrytý fašismus a konformita. 

Děj se odehrává na konci 30. let 20. století, kdy pan Karel Kopfrkingl je obětavým zaměstnancem pražského krematorie a vzorným otcem rodiny. Rád předčítá ze své oblíbené knihy o Tibetu. Pan Kopfrkingl začne spolupracovat s nacistickými okupanty a s obludnou samozřejmostí se zabvuje v rámci nacistické ideologie všeho nebezpečného ve svém okolí, včetně členů vlastní rodiny, kdy ve jménu "očisty" zabije svou manželku (protož je napůl židovka) a později i syna (který je slabý a nevhodný pro říši). 

Necroromantik ve filmu

Jedná se o Německý film, který je vyhledáváním kouskem pro všechny zvrhlíky i obdivovatele neoficiální kinmatografie. Režisér vsadil na (ne)atrativní téma erotické náklonnosti k nebožtíkům, protože obecenstvo dychtí po nechutnostech. Hlavní postava Robert pracuje ve firmě odklízející mrtvoly po nehodách. Trpí psychickými problémy a má nekrofilní sklony. 

Jedná zpočátku o romantický příběh o lásce Roberta a Betty, která se ale zvrhne v nekrofilní drama, když ze zaměstnání Rob přinese celou čerstvou mrtvolu z jezera (zatímco předtím nosil jen části lidských těl) a společně s Betty se s mrtvolou pomilují. Betty však později Roberta opustí, což spustí jeho duševní rozklad. Film je tak vyvrcholením deprese, úpadku lidskosti a temného erotismu, zakončený šokující scénou, která dodnes vyvolává diskuze. 

Necroromantik: Klíčové scény

Při úvodní scéně autonehody se kamera dlouze a fetišisticky zabývá rozkládajícím se tělem. Jedná se o realistický gore efekt, který je silně ovlivněn amatérským gore hororem. 

Při milostné scéně s mrtvolou se Robert a jeho přítelkyně Betty rozhodnout souložit s rozkládající se mrtvolou, kterou přinesl Robert z márnice. Mrtvola má nasazenou kovovou trubku místo penisu kvůli funkčnosti. Scénka je doprovázena romantickou hudbou, což má záměrně působit jako zvrácený žánrový posun do romantiky. 

Konec filmu je završen masturbaxí Roberta, který si během orgasmu podřízne hrdlo a současně s ejakulací umírá. Z hlediska psychologie se jedná o symbol vyvrcholení života a touhy či symbolické spojení smrti a erotiky. Jde o jednu z nejikoničtějších scén undegroundového hororu.

Nekroromantik - kontroverze

Pokud se jedná o kontroverze ohledně filmu, tak jeho téma je extrémně explicitní, co se týká násilí, sexu, mrtvol, moči, krve a morbidního fetišismu. V mnoha zemích byl zakázán, cenzurován nebo stažen z distribuce, ale později byl akademicky rehabilitován pro účely body horroru a trensgresivního umění. V současnosti je film vnímán jako kultovní dílo, které posouvá hranice filmu. 

Pokud se jedná o informace ohledně zákulisí, tak pužité mrtvoly byly falešné (byt Roberta a Betty byl plný mrtvolných suvenýrů - lebek a vnitřností ve sklenicích) Jednalo se o gumové figuríny a dále o živočišné orgány ze zabíjaček (například oči a vnitřnosti). Použitá hudba byla melancholická a romantická, jejíž složení záměrně kontrastuje k filmu. V současnosti filmové dílo vyšlo na Blu-ray a DVD nosičích. 

 

Láska z márnice

František pracoval v márnici v podzemí staré nemocnice. Říkalo se mu "Spalovač mrtvol" a místo živých žen byly na pracovišti jen mrtvoly, některé staré a jiné s očima vyvrácenýma jako po zkaženém exorcismu. Jenomže František míval toto místo rád. Tady ho nikdo nesoudil. Tady si mohl pustit fantazii z řetězu a věnovat se tomu, co by doma jeho manželka prostě nepochopila. 

Každý večer v noci si nesl svůj hrnec. Starý, smaltovaný, který mu ještě zbyl po matce. Napustil do něj vroucí vodu z bojleru, pečlivě zabalil do ručníku a položil na břicho své vyvolené mrtvoly. "Aby mi případala živá," šeptal vždycky a přejížděl ji po studené pokožce. Nejraději měl mladé dívky, které byly často obětmi autonehod. František jim do úst zastrkával růži. Takový to byl romantik. 

V márnici bývá sice obvykle ticho, ale ěkteré mrtvoly krkají kvůli tomu, že se jim přes hrdlo uvolňují plyny z počátečního rozkladání těla. Vzduch ale často smrděl dezinfekcí a smrtí, což bylo obvyklé. Franta si vždy před aktem zapnul plášť na jedno zacvaknutí, zvedl hrnec s vroucí vodou a vydal se za vybranou mrtvolou.

Většina z nich obvykle ležela poraněná od nehody, protože jejích trup býval poznamenán automobilovým neštěstím. František vzal hrnec. Pára z něj stoupala a místnost zaváněla jako vždy po něčem neživém. Pokaždé, když mrtvole položil hrnec na břicho, tak ji jemně přejel prsty po pažích a byl potěšen, jak poddajné tyto neživé ženy bývají.

Když tety byl hrnec na svém místě, aby mrtvola působila živěji a tepleji, tak začal s kopulací. Dýchal u toho těžce, ale ne kvůli námaze, ale z napětí, které se uvolnilo. Po sexuálním aktu neživé dívky objímal, ačkovli věděl, že mu nikdy neodpoví. Ale jejích mlčení bylo tím nejvřelejším, co za poslední roky znal. Nepřipadal si v práci alespoň tak sám. Po souloži a mrtvými si vždyxky zapálil si cigaretu a věnoval se své obvyklé práci.

Na závěr

Žena na Olomoucku sedm měsíců tajila smrt muže, kterého měla v opatrovnictví a jeho mrtvolu zastlala v posteli. Policisté proti 34leté ženě zahájili trestní stíhání kvůli podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kdy jako opatrovnice pobírala na 59letého muže i po jeho smrti sociální dávky a starobní důchod. Celou záležitost tak dokázala tajit 7 měsíců, protože muž byl na invalidním vozíku a moc často nevyjížděl mezi lidi. Policie dostala oznámení od spoluobčanů, kteří muže již delší dobu neviděli. Soudní pitva ostatků pozůstalého neprokázala cizí zavinění. Mladá žena se tímto podvodem nelegálně obohatila o částku 81.243 Kč, za čož ji hrozí až dvouleté vězení. 

Mimochodem pro zajímavost jsou případy nekrofílie a nekrosadismu popsány markýzem De Sade v románu 120 dnů Sodomy aneb Škola libertináže: "Historičky" zde vyprávějí o mnoha případech nekrofílie i nekrosadismu (varianty sadismu spojeného s nekrofílií, na nichž měly svůj podíl. Ve specializovaných veřejných domech ve Francii (občas i v Rusku) byly zvláštní "pokoje zemřelých," kde prostitutka ležela v rakvi, kolem ní byly rozžaty pohřební svíce a zákazník si přišel na své.

V knize na straně 268 je i zajímavý úryvek: "Vnikli jsme na hřbitov, někdy s obtížemi, někdy snadno a společně jsme vyhrabávali čerstvě zasypaný hrob, dokud jsme nenarazili na rakev. Jakmile jsme ji otevřeli, musela jsem mu honit ptáka a on osahával mrtnovlu. Hlavně měl spadeno na stehna a zadnici. Někdy se nad nebožkou udělal i dvakrát a nakonec se na mrtvolu vykálel. Po něm jsem totéž musela udělat i já, zatímco on znovu omakával mrvté tělo."

Slovníček pojmů a zdroje: 

Márnice (též umrlčí komora) - slouží k dočasnému uložení těl zemřelých osob. Účelem je uchovat tělo do doby identifikace nebo pohřbu. V případě, že je doba od úmrtí do pohřbu delší než jeden týden, musí být tělo uloženo v chladícím zařízení, které udržuje teplotu pod -10 °C, aby se zpomalil rozklad. Márnice také umožňuje identifikaci zemřelého. Nakládání s těly zemřelých v márnici by mělo být prováděno s úctou a respektem k zesnulému. 

Nekrofílie (též nekromanie) - je parafílie (tj. sexuální úchylka) projevující se erotickou náklonností k mrtvolám. Slovo vzniklo složením starořeckého slova "Nekros" (mrtvý, zemřelý) a filia (obliba, láska k něčemu). Pro takové závažné případy existuje pomoc ze strany Národního ústavu duševního zdraví v rámci projektu Parafilik.cz

Legislativa: Zákon č. 256/2001 (zákon o pohřebnictví) a zákon 372/2011 (o zdravotních službách. Hanobení lidskýxh ostatků je v České republice trestným činem podle § 359 zákona č. 40/2009 Sb., (trestní zákoník). Více informací na "Srdužení pohřebnictví v ČR," či v "Kodex cti." 

 

Zajímavosti pod čarou: 

Marketing v pohřebnictví

Jedná se o jednu z nejvtipnějšíš témat diplomovýxh práci, které jsem kdy vůbec četl. Jejím autorem je Martin Pohl, který má přezdívku Řezník a s De Sadem tvoří hudební uskupení Sodoma Gomora. Jeho diplomka se věnuje marketingu pohřebních ústavů v České republice a jejich vztahu k inovacím. 

V teoretické části se jeho práce zabývá marketingem, marketingovým mixem (4P: produkt, cena, místo a propagace), charakteristikou služeb a marketingovým výzkumem. V praktické části jeho práce je popsán současný stav pohřebnictví v České republice včetně legislativních omezení a regulace marketingu. Jdou zde uvedeny produkty a služby běžně poskytované na trhu pohřebnictví a představeno Sdružení pohřebnictví v ČR.

Cílem jeho práce je zjistit, prostřednictvím marketingového výzkumu, jak vypadá marketing pohřebních ústavů. zda tyto ústavy sledují inovační trendy a zda samy v poslední době nějaké inovace implementovaly. Dalším cílem je odhalit, zda se dotazované pohřební ústavy setkaly s neetickým chováním konkurence a jaké byly jeho projevy.

Nabídka služeb je různorodá: uložení do hrobu, výroba náhrobní desky, zpopelnění zesnulého, uložení urny do kolubária nebo ryzptýlení popela na rozptylové louce, svoz a převoz zesnulých (může pouze pohřební služba), vyřízení a vydání úmrtního listu, výroba parte, smuteční obřady, výběr rakve, výběr věnců a květin, vystavení zesnulého, výběr hudby či řečníka, výběr hřbitova nebo církevní obřady. Sociální pohřeb probíhá na náklady obce. 

Postřehy z diplomové práce

Martin Pohl vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze. Pohlův styl zůstává převážně analytický a seriózní, ale objevují se zde i jemné ironické narážky na absurdity typu: "akční pohřeb" nebo absurdita regulací. Jeho umělecká osoba (alias Řezník) podtrhuje schopnost nadhledu nad smrtí i marketingem, aniž by přecházel na otevřený komický tón.

Podle zákona nesmí reklama zahrnovat sdělení o konkrétním úmrtí, rozesilání letáků, bannerech v nemocnicích či ústavech sociální péče. Dále je zakázano poskytovat slevy spojené se skutečnými případy smrti nebo doporučování při ohrožení života, protože se jedná o morálně i právně citlivou oblast. V praxi proto musí být pohřební služby velmi opatrné. 

Diplomová práce uvádí, že Ministerstvo pro místní rozvoj ČR zakazuje úvadění cenových služeb na eshopech, ale současnosti údajně nemají pohřební služby zakázano na svých eshopech uvádět ceny pohřebních služeb, jak je uvedeno v diplomové plráci. Zákon o pohřebnictví ani spotřebitelský zákon pohřební služby v tomto případě neomezuje. Proto mohou pohřební služby nabízet na svých eshopech určité produkty jako napířklad urny, rakve, smuteční oznánení nebo květin. 

Pokud se jedná o zajímavé marketingové postřehy, tak pohřební služby například nabízejí zákazníkům šparky z popela zesnulých (výroba diamantu), ekologická rakev (z recyklovaného novinového papíru), customizovaná rakev (výroba tématické rakve (barvy oblíbeného týmu či malby oblíbené kapely), kovové rakve či ozdobné urny, urny ve tvaru nebožtíka či urnové menhiry (do vyvrtaného kamene se uloží popel nebožtíka). Dále jsou poptávány služby jako balzamování nebo pohřební hostiny.

Marketing v pohřebnictví - POHL, Martin. textit{Marketing v~pohřebnictví}. Online. Diplomová práce. Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze. 2011. Dostupné z: https://theses.cz/id/lcy45b/. Zde: https://vskp.vse.cz/33617