O H Ý N E K
Literatura > Povídka
O H Ý N E K
Dneska bude zajímavý den, pomyslela si.
Ale o to moje nové zkušební trioto, se právě
proto budu muset moc hezky postarat.
"Postarat? A příkladně?", ozvěna se k ní vrátila,
jako ten správný bumerang.
"Jistě, paní Miládko," - vzdychla.
A hned pocítila, jak se ji mírně podlomila kolena.
Vedoucí si budou večer, až se zase s dětmi
vrátíme do ústavu, dělat poznámky, budou
se ptát chlapců, jaká byla jejich nová víkendová
pečovatelka.
"K čertu!", ulevila si, " stojí mně to vůbec zato?"
Otevřela opatrně lednici, aby se ji nevysypala
nálož - jistě si myslela, že toto množství
pochutin ji navrátí bystrou mysl, jako za
mlada - kachních vajíček, a pohlédla smutně
na obraz, který visel na stěně před ní.
Statný občan, který na ni neutrálně hleděl
ze sedla strakatého koně, nebyl nikdo jiný,
než zdravě se tvářící kníže, s vyceněnými,
jakoby zablácenými zuby.
Od země, až nad jeho temně kučeravé vlasy,
se táhlo kopí, na jehož konci byla napíchnutá
až výstředně šedobílá lebka.
"No jo - ", ulevila si, "a teď dám na pánvičku
hrst nakrájené slaniny -" utřela si nos o cíp
rukávu a utřela nůž o okraj nádoby.
Když vydatně posnídala, umyla si ruce,
chrstla si na krk notnou dávku jakési úderné
voňavky a v předsíni vypnula hruď před
nádherně tvarovaným zrcadlem.
Rychle pohlédla na hodinky.
Domácí mazel, kterému říkala Kokínek,
ji poslušně vyčkával u nohou.
"Tak dost!", zavelela a ukázala na otevřené
dveře do kuchyňské haly.
Roztomilý domácí společník zavrtěl ocasem
a rozběhl se za dočerpávajícím zbytkem vůně.
"Bacha, bacha!", vykřikla, "nebo si opálíš
čumák!"
Kokínek na ni v běhu krátce pohlédl.
Vztyčil uši, symbolicky zavrčel a olízl
dobyvačně okraj pánve.
A dal se do díla.
Hltal a mlaskal, až mu chuchvalce bělostné
pěny odkapávaly na vycíděnou podlahu.
Paní domu mu jemně pohrozila prstem:
"Ty jedno hovado, to si uklidíš!"
Zakroutila odevzdaně hlavou a vykročila.
Psisko na ni už ani nepohlédlo a dalo se
do čištění svých umatlaných pracek.
Žena mezitím stačila naťukat do mobilního
telefonu číslo na pana Dovana.
"Ahoj, Honzíku -"
Nenechal ji domluvit: "Milado, už jsem na
cestě. Přijedu k tobě tak za pět minut."
Na místní taxikáře bylo holt jisté spolehnutí.
Ale paní Miládka byla zvyklá, že se téměř
do všeho vrhala, jak se říká, po hlavě.
A tak si nenechala vzít ani drobet své
informační energie.
"Tady Husníková em...Ano, ano - Husníková
Milada... nezlobte se, paní ředitelko, ale právě
čekám na odvoz. Ano, do půl hodinky budu
u vás - ", zamumlala omluvně do telefonu.
Šéfová "Výchovného ústavu pro nezletilé"
se zamračila na skupinku výrostků, kteří se
právě okopávali mezi dveřmi jejího velitelství.
"Vážená paní Husníková, to víte, chlapci tady už
nedočkavě poskakují - prostě, je na nich vidět, že se
na setkání už moc těší... že vás budou, jak to
říct - ano, za chvíli milovat, jako zbožňují naše
vychovatelky - no, co dodat, že vás budou mít velice
rádi."
"Vždyť já, ta ptáčata -", nadechla se," přece taky.
Nebojte se, paní ředitelko, já už jim, neposedům,
pěkně zatopím!", a tak paní Milada, s uspokojením
ukončila až příliš útlocitný rozhovor.
Krátce zatroubil taxík.
Sakra!, málem vykřikla, když v běhu jen o kousek
minula úhledně navršenou pyramidu dřevěných
kulatin, s jejíž promyšlenou konstrukcí si předešlý
večer dlouho hrála.
"To bude moc pěkný táboráček, pane, že?!",
vyhrkla do tváře laskavě se tvářícího pana Dovana.
Automobil zastavil u brány vznešeně výchovného
útvaru, řidič krátce zatroubil.
Ze dveří vrátnice vyšla žena v úpravném oděvu
dozorkyně vyvolených, krátce zasalutovala -
a když si vyslechla potřebné informace, zatlačila
na závaží tříbarevé trubky.
Závora vyjela vzhůru, jako naolejovaná rybím
tukem.
Mládenci byli nakonec šťastně naloženi,
taxík opatrně nacouval, aby se na malém
parkovišti jakž takž otočil, a všichni se vydali
za obrovskou bránu ústavu.
Statná vrátná jim pro změnu jen zamávala
a odplivla si.
"Pane taxikáři -", formálně ho paní Milada
oslovila před dětmi - aby nevzbudila nějaké
jejich další dovádivé poznámky, " můžete nás
ještě zavést na benzínku? Musím si nakoupit
menší překvapení?"
"Ale ovšem, paní Husníková!", a šlápl na
plynový pedál, až pneumatiky vztekle zavřískaly.
"Tak jste si natočila dvacítku. K tomu dvacítka
kanystr - tak to bude ..."
"Počkejte - a je ten benzín hořlavý?"
Benzinář se zlehka pousmál: " Důvěřuj, ale
prověřuj!"
Davídek, Karlík a Jurka se posadili do trávy
kolem naskládaných dřívek a nedůvěřivě
po sobě koukali.
Co po nás chce, baba jedna!?
Paní Milada právě v pokoji odšroubovala
uzávěr na kanystru benzínu.
"Že by?", přičichla k nádobě.
Polila se a škrtla zapalovačem.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 3.4 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 01. července 2025, 10:19
- 216 zobrazení
- 0 oblíbené
-
