VYSVOBOZENÍ …
Už se mě dokonce z toho tlaku a kvílení
začala pomalu rozestupovat moje mozková
nálož.
Připadala jsem si jako na nějaké zkoušce
orchestru před nahráváním podkladní hudby
k příšernému hororu.
Začalo tak před hodinou.
Napřed to vypadalo, jakože soused pouští
nemilosrdné vzpomínky, pak se ty zvuky propadly
do pokažené řeznice, dokonce přestali výt
i prelůdštici a smečka mlsoňů z pochmurné
strany ulice.
Chvíli - právě když kaskády řinkotu utichly
v jakýchsi pauzách, se můj mozeček ustálil,
prostě zapadl do přírodou promyšlených
zářezů - nicméně, jak brutalita opět vybuchla,
vymrštila mě svoji úděsnou palbou téměř ven
z tohoto tunelu.
Už už jsem chtěla vykouknout, abych toho
debila, který si zahrával s dušemi bližních,
nějak uzemnila.
Ulice byla liduprázdná a tóny umlkly.
Všude jen klid a mír.
Stezka se prudce zatáčela.
Přede mnou byla vlastně jen taková
menší serpentina.
Následovalo několik délek prudšího stoupání
po téměř rovinatém úseku.
Mimo voňavých závanů z výrůstků po obou
stranách této hrbolaté cesty a tak přítulného
ticha kolem, nebylo na tomto světě nic jinak
mimořádného.
Až - pojednou opět! - zase přilétlo to
šílené, nemelodické kvílení.
A ihned do mě udeřil ten mimořádně urputný
tlak.
Tlačil a tlačil, jakoby ty nerytmické pazvuky
vytvářely jakousi mimořádně nabušenou sílu,
která mě uchopila a tlačila stále a stále vpřed.
Proplazily mě branou do místnosti, která nebyla
ničím jiným, než skvěle vybaveným bělostným
prostorem.
H a !
Kolem samé podložky s miskami, naplněnými
různými skalpely, noži, háky, rozvěrači,
retraktory či nůžkami a různě tvarovanými
pinzetami.
Také tu v důmyslných postaveních prosvěcovaly
láhve a kádinky, které byly naplněny barevnými
tekutinami.
Vůbec nemluvím o jehelcích - od těch drobných,
až po obrovské - které by mohly klidně přidržovat,
při podivných zákrocích, třeba kladiva.
No - a byla jsem tam!