„U MEDVĚDÍHO
ČESNEKU“
Tak, to jsem byla, celá já!
Napřed jsme vycválaly z tašky našeho
školního ministra tělocviku jeho smrtící
ponožky, pak sme rozsypaly písek na
dětském kluzišti, poplivaly schody do
seniorské sborovny, rozkopaly pár popelnic
před svatostánkem úřadu, propíchly gumičky
našim nezvladatelným kramářům z obchodní
rezidence, až sme se, po měsících s naší
partou dopřisály do malovaného sklípku,
pod jakousi viniční travinou.
Vylomila jsem dveře.
Pochopitelně zase já.
A najednou nás tam pod vinicí nasávalo
šest.
Dáda, Kudla, Jiřa, Mastka, Jurča.
Už nevím, kdo se nadchl, ale začalo
hrát handy.
"Co blbnete, hovada?!", vykřikla Kudla.
Rámus ztichl - a mobil zhasl.
"Dík!", ocenila sem poslušnost téměř
šéfky našeho pluku.
V tichu, které se odráželo od stěn zavlhlého
vinného sklepení, jsem si rázem připadla,
jako v hrobě.
Co, v hrobě?!
Původně se celá stavba rozrůstala, jako když
si děcka na pískovišti formují z kbelíčků písku
hrady a tunýlky.
Plácni ho tam, vysyp ten kyblík sem…
Původní majitel a stavitel, můj praprapradědouš
Hanes, kdysi před stovkami let, si nejen ve svých
představách, jistě počínal, tak nějak dobrodružně,
no - jako dnes já.
Měl na tyto počiny ovšem také přívaly zlaťáků.
Stavení zámku tak vyrůstalo do výšky, ale postupně
se roztahovalo i do vzdálenosti.
Samo sebou!
Maštálky, stodoly, další bujení kravínů a vepřínů,
chaloupky pro všelicjakou drůbež, klícky pro
lovecké psy a obrovská konírna, v níž zbyl plácek
i na jakési cvičiště pro výchovu - vlastně čehokoliv.
Ach - málem bych zapomněla - taky měl můj,
jak se dá říct, velice vzdálený předek, svoji
dramaticky nedopsanou stránku.
Jak se po generace v našich rodinách tradovalo,
jednoho dne si opět vylezl na vršek svoji oblíbené
skály nad jezerem, kterou pojmenoval,
prý prostě a jednoduše – Medvědí česnek –
a nadobro se vytratil z tohoto světa.
Teprve po Hanesově zmizení - se po asi
dalších sto letech, když služebnictvo hledalo
jakéhosi zatoulaného plemenného hřebce -
objevili na louce poblíž skaliska u Medvědího
česneku, dobře zastíněnou tajemnou štolu.
A v ní, na dřevěných kůlech, tiše postávalo -
světe, div se! – něco, jako předpotopní letadlo.
Vlastně to měl být spíš takový kluzák do vichru,
který v těchto končinách celkem pravidelně lámal
větve stromů a převracel, jak se vyprávělo,
prý také některé lenivě ukotvené chaloupky.
Údery přírody však také bez úhony trpělivě
snášel, vlastně mimo tři čtvrtiny pozvolna
se rodícího městečka, jen pivovar s bytelným
komínem a také poctivá stavení hospody
a jakéhosi společenského zařízení, později
pojmenovaného na Dům kultury.
Scházeli se v něm ochotničtí umělci všeho
druhu – svazáci, rybáři, místní hasiči nebo
vystrojení myslivci z širokého okolí.
A do tohoto dramatického kroužku mě naivně
vnutili, abych prý umění tak nějak přinesla
nové obzory. Hlavně ale nové tváře, protože
nás v té skvadře bylo zatím jenom šest.
Ne, že bych byla nějak herecky nadaná,
že by se v mé hlavě objevoval nějaký
talent – to vůbec ne! Ale byla jsem až
chtivě odvážná.
Hlavně mě náš režisér obsazoval
do historicky laděných kusů, v nichž
se mohl plnou mírou mohl uplatnit můj
pohybovej talent.
Moji herečtí druhové mě milovali, neboť sem
je během kusů, podle upraveného děje, mlátila
do žeber nebo hlav, a s nasazením jim mečem
propichovala hýždě.
V přípravě nového studování, které má co nevidět
začít, budu vysávat jako dublérka Hraběte
Drákuly dokonce i lidskou krev.
Tak sem rozbila okno v patře, trochu si při
tom nalomila ukazováček – no a z fundusový
skříně tasila Drákulův plandavý kaftan.
Lítat jsem zatím ovšem neuměla.
To se ale po dnešku změní!
Vylezla sem na komín.
Příhodně se zvedl, opět až patřičně dramatický
vichr. Do mračen se začalo vyzývavě blýskat.
Zaduněly hromové rány.
Tak sem se chlapsky odrazila a vylétla.
Roztáhla sem černej rubáš – a kroužila
a kroužila.
Cyklona mě za chvíli vyhodila z drápů přímo
nad Medvědím česnekem.
Vrtěla sem se Hansimu na klíně a se smíchem
sme oba hleděli na ten mumraj dole.