soudíl

Martin C Putna
Marina Cvetajevová

Neexistuje žádná automaticky působící obrana před nákazou ruské propagandy. Téměř pro každého se v ní něco najde. Pro někoho slovanství, pro někoho antikapitalismus, pro někoho antiamerikanismus, pro někoho „křesťanské hodnoty“.
Ruská federace“, to zní tak nějak civilizovaně. To sugeruje jakousi vnitřní demokracii, totiž tu mezi národy a regiony uvnitř oné údajné federace. Slova z ruského propagandistického slovníku zakrývají přesně opačnou realitu, totiž útlak i oněch neruských národů, jež přednostně krvácejí při pokusu rozdrtit Ukrajinu.
Uprostřed té pražské hanby se odehrála jedna obzvláštní hanbička, širší veřejností nepostřehnutá. Mezi známými postavami české proruské scény promluvil i filozof Ladislav Benyovszky, docent a bývalý děkan Fakulty humanitních studií.

Na slovech věru záleží. Mezi primitivními a agresivními výlevy náčelníků proruských stran a straniček zazněla kultivovaná čeština. Zazněl projev, formálně hodný filozofa, celoživotně pracujícího s texty vrcholných autorů německé intelektuální tradice, zvláště Friedricha Hölderlina a Martina Heideggera. Zazněl text, založený na metafoře onoho srdce čili středu, geografického a duchovního, a na heideggerovském volání po vnitřní pravdivosti a autenticitě.
Jenomže obsahem a smyslem formálně vytříbeného projevu zase nebylo nic jiného než volání po naší rezignaci před ruskou agresí, zdůvodněné údajnou zkažeností Západu. Na záznamu, dostupném na facebooku organizátorů demonstrace, Ladislav Benyovszky ona krásná slova o srdci a středu spojil s těmito výroky: „Vojska Rudé armády dobyla Berlíntehdy hlavní město fašistického Německa a na počest vítězství, ale i nastávajícího míru, vyvěsila své vlajky na Reichstagu. Jak je to dnes? Vyzbrojeni teorií LGBT+, vyzbrojeni další z mnohých teorií o nutnosti nového údělu, tentokrát zeleného, pro člověka a lidstvo, za bezmezné digitalizace všeho, která není nijak kontrolována co do důsledků pro člověka, v podivném přesvědčení, který čerchmant ho do nás vložil, že právě toto jsou tradiční evropské hodnoty, se zhuntovanou ekonomikou, se stupňujícím se zbrojením na dluh, chystáme se na Rusa!“ Uzavřel pak voláním, že proto chceme mír, chceme mír.

Jak se to mohlo stát? Jak se mohl takto zahanbujícího papouškování ruských propagandistických frází dopustit vzdělanec, hlásící se k filozofické škole fenomenologie a existencialismu? K té škole, jíž si český disent vybudoval coby duchovní obranu v době normalizace? K té škole, již reprezentoval Jan Patočka, vrcholná morální autorita českého disentu a s ním a po něm mimo jiné Jan Sokol, Benyovszkého předchůdce ve funkci děkana Fakulty humanitních studií?
Konkrétní vysvětlení jest, že v oné heideggerovské linii je niterně přítomen i prvek tohoto stýskání na onu údajnou zkaženost západní otevřené společnosti – ten prvek, který dovedl samého Heideggera k nacismu, jak to ukazují jeho Černé sešity, vydané předloni i česky. Kdo čte příliš nadšeně Heideggera – může se mu snadno stát, že i on sám se pozvolna stane náckem.

Marina Cvetajevová
Martin C. Putna

pozvolna stane náckem.
Obecné vysvětlení jest, že neexistuje žádná automaticky působící obrana před nákazou ruské propagandy. Téměř pro každého se v ní něco najde. Pro někoho slovanství, pro někoho antikapitalismus, pro někoho antiamerikanismus, pro někoho „křesťanské hodnoty“. Není snad téměř slov a pojmů a symbolů, které by do ní nebyly zataženy. Mír, rodina, národ, tradice, křesťanství – nyní u Benyovszkého i „srdce“. A jako vábení německého nacismu – více či méně, trvale či dočasně – podléhali Heidegger či C. G. Jung či Jakub Deml, tak i nyní vábení ruské propagandy podléhají leckteří, u nichž bychom to nečekali.
Martin C. Putna
….................
A Bůh s vámi
Marina Cvetajevová

A Bůh s vámi !
Buďte ovcemi !
Choďte ve stádech stájemi
Beze cti a vlastního rozumu
Vstříc Hitlerovi a Stalinovi

Na tělech rozprostřených
Odhalte srp anebo svastiku

А Бог с вами...»
А Бог с вами!
Будьте овцами!
Ходите стадами, стаями
Без мечты, без мысли собственной
Вслед Гитлеру или Сталину

Являйте из тел распластанных
Звезду или свасты крюки.

Technický dodatek:
"Nebylo lepšího komentátora a znalce díla dvou H. než Jana Patočky, jen jeho podivuhodná kompilace obojího nestačila
prorazit a najít si cestu do světa, jakkoliv si čeští filozofové namlouvali a namlouvají, že konečně máme světového autora."
.... říká nám web UK

Byla to ale právě interpretace dvou H
(Husserl, Heidegger) v díle Jana Patočky, se kterou byl obeznámený český disent a Václav Havel.
Bylo to osobní nasazení Jana Patočky jakou součást jeho zakotvení ve fenomenologií.

Autentický odkaz řemesla a výkonu
Jana Patočky

I filosof se účastní každodenního obstarávání.
Chodí ke kadeřnici nebo k holiči, chodí po chodníku, nakupuje, píše daňové přiznání.
Nebo čte a poslouchá rozhlas.
Spousta dalších každodenních obstarávání.
Tady se odehrává polovina jeho života.
Druhá polovina je filosofie za katedrou Univerzity.
Pokud neobstojím v té první polovině, zradim kadeřnici, holiče nebo technické služby, které zametají chodník a vyhnul se vlastnímu občanskému postoji v polis, nějak to zaonačím, pak jistě na katedře filosofie v klidu dokončím disertace, publikuji, přednaším a třeba mi budou tleskat posluchači.
Bude ještě věrohodné moje metodický vypracované dílo?..... Pro koho !

Co ještě zůstává z mýtu-filozofa Jana Patočky
Compiled 29.6.2014 1:32:52 by Document Globe ® 1
Co ještě zůstává z mýtu-filozofa Jana Patočky
Ze smrti filozofa - jediného, víc jich (moderní) Čechy neměly, i to je příznačné - roste mýtus. Po vzoru Sokratově, říkalo se
právem pateticky, i profesor Jan Patočka obětoval pravdě to nejcennější. Skutečný bios filosofikos, pravý život filozofův.
Po třiceti letech mýtus vybledá a zůstává… Ale - co vlastně zůstává?
Všichni Patočkovi žáci
Pražská Filozofická fakulta UK, začátek devadesátých let. Všichni byli tehdy žáky Jana Patočky. Učitelé, kteří se dotýkali
mýtu-filozofa přímo na bytových seminářích náhle vystupovali na veřejnost s nárokem »dělat a učit filozofii« a předávat
dál to, co od Patočky stihli nasát. A studenti, přitaženi legendárními Patočkovými texty o Negativním platonismu,
Sokratovi, Aristotelovi, přivábeni k oboru, který sice nesliboval žádnou ekonomickou budoucnost, ale nabízel možnost
nalezení moudré Pravdy (naivita v čiré formě).
Patočka byl všudypřítomný, jeho duch prolétával chodbami a učebnami (jen na koleje nemohl, tam už vládli jiní) otevíral
dveře k antice a k Heideggerově a Husserlově fenomenologii, která právě pod jeho vlivem pohltila českou filozofii na
dlouhé roky a dodnes ji z velké části pořád drží ve spárech. Kdo dnes o této osudové události ve společnosti ví? A koho
zajímá, že české myšlení uvízlo v heideggerovské existenciální bažině, do níž ji přivedlo nadšení a zaujetí Patočkovo.
Nebylo lepšího komentátora a znalce díla dvou H. než Jana Patočky, jen jeho podivuhodná kompilace obojího nestačila
prorazit a najít si cestu do světa, jakkoliv si čeští filozofové namlouvali a namlouvají, že konečně máme světového autora.
»I Patočka kdesi říká, že to hlavní ve filozofii dělají velké národy, zatímco údělem těch menších je psát k těmto velkým
dílům komentáře,« připomíná Miroslav Petříček, jeden z těch, kteří jsou řazeni k Patočkovým žákům. A Patočka? Cožpak
se z této představy nevymyká? Ne, také on je, přes veškerou vnitřní bohatost především komentátorem, upozorňuje
na detaily celku, jenž tvořili jiní.
I Patočkovo nejslavnější a nejoriginálnější dílo Kacířské eseje o filosofii dějin přímo vyrůstá z Heideggerovy filozofie
existence. Je to jeden z mnoha roubů na tomto mohutném stromě, roub velmi živý, ale pořád jen roub, který, podobně
jako Heidegger, vidí nejsilnější inspiraci v oživení řecké původnosti, která jako živá voda věčně napájí prameny
filozofického myšlení i politiky. I tady mýtusfilozof po třiceti letech naráží na dno mělkých vod české společnosti, ale
možná je to jen dno běhu dějin, které zamířily jiným směrem, než se Patočkovi jevilo. Řecký étos neoslovuje, vypařil se,
rozplynul. Vždyť v čem máme, v čem bychom ještě měli zůstat Řeky?
Polemos a český boj
»Duch polis je duch jednoty ve sporu, v boji… Polemos , je to společné. Polemos spojuje soupeřící strany, nejenže stojí
nad nimi, nýbrž v něm jsou zajedno,« píše Patočka ve druhém Kacířském eseji Počátky dějin. Boj o společné je tím,
co vytváří politické dění, společnost i dějiny. Herakleitovský luk a šíp, dvě části, které se vzájemně potřebují, aby mohlo
dojít k výstřelu. Jeden bez druhého nejsou ničím, přestože či právě proto, že působí proti sobě. Rozumět světu, v němž
vládne toto temné spojenectví, hledat jeho smysl -nic jiného Patočka nenabízí?
V českém prostředí zní takové věty jako výkřik do prázdna. Bojovné hledání společného je přesně to, co místním
politikům moc nejde. Zničit, zadupat, znehodnotit názor druhého, vytvořit monopol na názor vlastní, to je »český
boj«, ale přijmout, že duch jednoty, základ silného politického společenství, vychází právě z potřeby sporu, minimálně
oponentury?
Common sense, říkají Angličané v nepatočkovské verzi téhož, smyslem sporu, politického boje je common, společné,
které z českých politických debat rychle mizí, bylo-li kdy opravdu přítomno na začátku.
Patočkovo myšlení je tu zvukem z jiného světa, kde se mluví nesrozumitelnou řečí. Podobně zní i jeho výzvy k uchopení
vlastní svobody jako jediné možnosti, jak se vyhnout ohlupující každodennosti nebo pohlcení démonem vášně. Cožpak
je nám špatně v hypermarketových rájích, v krásných katedrálách konzumu. A jak vyslyšet volání filozofa na poušti,
když smyslem a cílem veškerého snažení jsou právě bouřlivé líbánky s orgiastickým, které za všechny tak pěkně, i když
nenápadně popsala Katka Neumannová: »Závodění si teď užívám.« (Gratulujeme!)
Otřesení v jiném čase
Pro Patočku je soustředění na každodennost útěkem před životem, podlehnutí slastem jeho únosem. Skutečný život
probíhá v souboji s obojím - zdárně prokličkovat a vyhnout se nástrahám osobního úpadku, občas šlápnout tam i tady,Compiled 29.6.2014 1:32:52 by Document Globe ® 2
jistě, ale nikdy se nestat závislým, udržet se, neupadnout (do hříchu, do bláta, do odcizenosti, mimo sebe sama, do
nepravosti).
V pátém Kacířském eseji se Patočka už v názvu ptá Je technická civilizace úpadková, a proč? Odpověď je zvláštní:
»Možná, že celá otázka po úpadkové civilizaci je nesprávně položena. Civilizace o sobě neexistuje. Otázka je, zda
dějinný člověk se chce ještě přiznávat k dějinám.« Otázka je to řečnická, protože i třicet let po Patočkově smrti je jasné, že
přiznávání k dějinám nepatří k oblíbeným disciplínám, ať už míříme časově do minulosti (komunismus) či do budoucna
(oteplování).
Není ale vážnější otázka, proč bychom to vůbec měli dělat? Nedáváme smysl životu dnes jinak? Žijeme »na konci dějin«,
čas se hroutí do jediné dimenze mediální přítomnosti. Umíme být všude »při tom« a užít si to. Patočkovská výzva k
odpovědnosti je přeslechnutelná možná právě proto, že už neodpovídá zkušenosti času, kterou prožíváme.
Otřesení, kteří vědí, o co běží, protože jsou otevřeni silám, jež hýbou světem se dnes zřejmě pohybují na radikálně
jiné půdě, která je ještě kacířštější než Patočkovo vtažení filozofie jednotlivé existence do proudu dějin. A mýtus-filozof,
který dal legalistické strategii (dodržujete své zákony!) českého protikomunistickému disentu existenciální, ba dějinnou
hloubku, zůstává ve společnosti už jenom jako milá vzpomínka, jejíž symbolickou hodnotu lze shrnout do jediného slova
- oběť.
Vhodnější doba k novému čtení Patočkova filozofování se nedá najít. Konečně si to můžeme pořádně užít!
......web Univerzity Karlovy



otakárek



čas běží
nohy ......no-hy
ale
tramwaj nečeká

číslo dvacet dva

je
dlouhá chvíle:

1. otakárek
2. rozhovor


za prvé:

housenka Toyen
ve Fillově ateliéru
znala hlavně poetické říkanky
a
Patočkovy ideje

spolu s minarety
pod barety Drinopolu
zakuklila zpěv a věže

to je
...Patočkova třída


víno tu nezraje
tak aspoň vodu
koně trus a vozataje

kuklení je velká neznámá

vděk a chvála bohu
je to za náma
teď mi na ruku
pas
I botu
otakárek sed

pomávává křídlama

kde zeleň růž i nach
se třpytí
na šupinách věže tančí
s mosty řeka hbitá teče domů

Chrám Svatého Víta !

obraz secese se
snáší tiše

třese se
jak kvítek lipového stromu

ve chvíli se zvedl
zamává mi křídly

ano - lípy
tam jsme byli !


za druhé:

kde ty ses tu vzal ?

Taky se občas, takhle navečer, zachvěju...

Václav Bělohradský a idea lidských práv

Sokratova metoda dobrat se pravdy je stejně nebezpečná jako ta Husova. Pro všechny strany.
Pokud se dohodneme, že lidská práva, tak, jak je cituje Ústava a Listina, jsou deklarací ideje, která, jako každá Ida, je z masa a kostí těch, kteří ji drží,
pak má jistě daleko k výsledkům sociologických průzkumů, má daleko k pohodlnému životu za katedrou Univerzity, má daleko ke státnímu vyznamenání z rukou ruského špiona.

Lidská práva, navzdory tomu, že vojska NATO bombardovala Bělehrad, existují, říkám.
Dokonce říkám, že chudí, dělníci, bezdomovci i Romové mají stejná práva mít dětí kolik chtějí a říkám to do očí sestrám i našim zbožňováním lékařům.

A vůbec se nestydím za to, že mezi Romy, dělníky i bezdomovci mám řadu přátel, jakkoli mi to různí představení se zaťatými žvýkacími svaly svými pohledy předhazují.

Zatím mi nikdo vyznamenání nenabízí.
Bohu dík.