DRAMATICKÉ PŘEKVAPENÍ - (závěr)

Literatura > Vícedílné

DRAMATICKÉ

PŘEKVAPENÍ

( závěr )

Kostymérka se opovržlivě usmála do tmy.

„Nechte být. Vaše pojetí dává týmu moc

hezký rozlet. Je grandiózní, že!?"

„Milá paní, já osobně jsem zcela

nadšen - jsem nadšen!", otočil se

na kulisáka, který se trpělivě nakláněl

nad místem pro hudebníky v hloubce

pod jevištěm.

"Chlapče, ale cosi tu chybí, no ne!?"

„Pane režisére, ta umělá figura čeká

v naší divadelní dílně -" poškrábal se

na krku stavěč kulis.

„No to je pěkné, ale proč už dávno není

tato rekvizita, kde má být?! Má viset

u lůžka od začátku představení!",

zvedl hlavu a zrak se mu, i v tom přítmí,

nebezpečně zaostřil.

„To víte, ten krupšus po poslední zkoušce

vypadl ze smyčky - no a při pádu si ulomil

nohu -".

„Ale měl přece dvě, no nééé?!", režisér

vyskočil ze sedadla a pomalu zamířil

k bariéře hlediště a prostoru pro hudce.

„Jasně. Ale ta druhá hnáta se ulomila, když

technici toho panáka odnášeli do dílny -",

významně zasípal a krátce se rozkašlal.

„Bože, co to je za techniku! ", udeřil pěstí

do prkenné ohrádky, „teď tady budeme

čekat, než se mu ji uráčí rekvizitář znovu

našroubovat, nebo co?!"

„Kdo!?Já jsem přece tady, pane režisére!",

ozval se hlas rekvizitáře z balkonu nad

forbínou, „ a nemám na starost žádný

opravy materiálu.

To dělají totiž v dílnách divadla!"

„Myslím, že by se tam mohl prozatím, jako

náhrada, pověsit třeba -", ozval se poctivým

dřevem umocněný hlásek z imitace trezoru,

stojícímu vedle lůžka uprostřed jeviště.

„Já si do tý voprátky teda vylezu -", přerušil

po chvíli tichého napětí hereččin tvořivý

pokus Karlíček, který se již delší čas

pokoušel divadelníky nějak překvapivě

zaujmout.

A to hlavně krasavici, divu Kláru, která se

netrpělivě ukrývala za dveřmi v tajemné

almaře.

Nakonec ji to předepisovala ve scénáři

i hlavní role výrazně ambiciózní Omegálie.

Trvalo pár okamžiků, než se Karlík vysoukal

z podlahy jeviště přes židli až do oka provazu,

visícího od tahu pod stropem.

Prostrčil hlavu smyčkou. Ozvalo se krátké

zakašlání – a o poznání delší sípavý sten.

„Už sem v oprati, kolegové!", vcítil se na

zlomek sekundy do ošemetné role herecké,

otočil se ke skříni, „sem tam,Omegi!"

„Dobrá. Doufám, že na tom lanu se bude

za chvíli houpat ta správná figurína, že?!“,

ohlásil se režisér.

„Tak a můžeme konečně začít -“ pohlédl

do své vyrušené umělecké paměti,

„ s posledním dějstvím. Konečně!

Tož - tfuj, tfuj, tfuj!", zavelel k šálám po

stranách jeviště.

Utřel si stékající kapičky potu ze svého

velitelsky vyhlazeného čela.

„ A panstvo, nezapomeňte! Na veřejnou

generálku přijdou za dvě hodinky zástupci

donátorů, sponzorů – a vážení, také někdo

z kultury a tisku. A tým z -“, zapátral v mysli,

„ a lidé z nějaké televize.“

Reflektory zlidštily scénu, aby vzápětí

jejich svit zvolna ustoupil téměř k nule.

Bodový, který směřoval na lůžko, nabral

na síle.

Z chomáče přehozů na posteli se právě

pomaloučku vyhrabávala Koriána.

Ozvalo se několik ran na imaginární vrata

příbytku.

Na scénu vyběhl Golin, který se oprašoval

od drobných trosek vyražených dveří.

Rozhlížel se, pak se vrhl na ženu:

„Ha, co to vidím?!

Tvůj osobní věštec mrtev!

Ha!! Co jen mrtev?!

On tu visí na provazci, jako kdejaký kožich!

A ty, nevěrnice - živa?!

Chtíč tě vynášel do mračen - a teď tě

konečně i vroucně zahubí!", chytil Koriánu,

cloumal s ní - chvíli oba zápasili, až se žena

s kvílením zhroutila, uškrcená vedle lože

k zemi.

Rozběhl se k trezoru.

Vytrhl klíč ze zámku a vložil si ho do úst.

„Už tě nebudu potřebovat. Moje noční

převleky strouchnivý spolu se mnou!“,

vykřikl do prázdného hlediště, polkl a dýkou

se bodl do srdce.

Scéna pozvolna upadala do tmy.

Režisér vstal a začal tleskat.

„Opona jde dolů. Tak, to by bylo!“, vykřikl

na ležící herce.

„Kolegové, děkuji! Teď můžeme na kratší

odpočinek – a v šest vás chci všechny

vidět v šatnách.

Veřejná generálka začíná v osm, že?“

Nastal čas pro konečnou úpravu jeviště.

Poloslepá, polohluchá a přihrbená uklízečka,

se šouravě, téměř po čtyřech končetinách,

proplížila do šera scény.

Začala sbírat poházené obaly od bonbónů,

občas i navoněné papírové kapesníky.

Aniž by spatřila, kdo se na ni vyčerpaně

chvěje, hlavou odsunula židli.

Ta se tlakem stárnoucích svalů převrátila

a odkutálela až na okraj forbíny.

„Taky si mohli po sobě uklidit -“, odfrkla si

stařenka pod svůj mírně zakroucený, orlí nos.

Ozval se chrapot, sípání – a nakonec se

v divadelním prostoru rozhostilo jen šoupavě

mrtvolné ticho.

Slavnostní generálka tak mohla za pár hodin

nerušeně začít?