Šíp v láhvi

Literatura > Krimi / Román / Drama

NA ZÁPRAŽÍ „Nemám vás rád.“ řekl mi tehdy, když jsem se na jeho zápraží už po několikáté zeptal, jestli by mi nevěnoval pár minut se zapnutým diktafonem. „Nesnáším tu vaši drzost a neodbytnost.“ dodal. Tehdy jsem si ještě myslel, že mi vyká. On měl však na mysli nás všechny. Pisálky. Novináře. Novelisty. Tedy alespoň tak jsem o sobě tehdy smýšlel a do této jím opovrhované skupiny se řadil. „Ale ty! Ty seš to nejotravnější hovno ze všech! A jestli vodsaď nevypadneš, pustím na tebe psy!“ šokoval mě při třetí návštěvě těžkou kritikou mé osoby. Stál jsem zase, asi už po páté, na zápraží jeho starší dřevěné chaty s kamennými základy, masivními žulovými schody vedoucími až dolů k cestě a tentokrát, poprvé jsem se dozvěděl, že majitel chaty disponuje i psy a hodlá je použít. Ihned mi projela hlavou představa těch nejkrvelačnějších plemen trhající mé již nehybné tělo. Odvrátil jsem se od jeho dřevěných dveří s oprýskaným zeleným nátěrem. Alespoň tu byl hezký výhled na řeku. Rád jsem se kochal tímto místem a neutěšitelně jsem mu ho záviděl. Taková krása. V létě tu muselo být ještě krásněji. Chládek. Klid. Příroda. Jde o docela odlehlou oblast, ačkoli se sem dá dostat autem. Pomalu někdy až krokovou rychlostí přes ne příliš široký můstek nad řekou, dále skrze zdánlivě neprůjezdnou soutěsku, kdysi masivní skálu, kterou tu z nutnosti kdosi odstřelil, aby tu o par set metru prodloužil cestu. Myslím, že mi kdosi vyprávěl, že to byli partyzáni. V té době tu chata ještě nestála. Odstřel skály strategicky společně s nedalekým úzkým můstkem spojoval pak oba břehy a dovolil tak průjezd kaňonem na druhou stranu až tam dál za chatou, kde bývala cesta šplhající lesem výš a výš. Znám to tady docela dobře. Malý ale drsný kout meandru řeky od klidné chatové oblasti až dál proti proudu řeky, kde strmě stoupají skály s pozůstatky hradu vysoko na okrajích kaňonu nad řekou. Nejvyšší a nejužší část této brázdy spojovala kdysi ohavná hráz nehodící se do rázu krajiny. Od začátku problémová stavba, která kvůli nevyhovující poloze nakonec trvala déle, než měla a prodražila se tak, že tehdejší režim, který stavbu s velkou pompou zahájil, před dokončením už prakticky neměl žádné finance na její dokončení a dostavba proběhla až za patnáct let, namísto původně plánovaných čtyř. Hráz nakonec stála, a ačkoliv byla v celku úzká, nakonec zadržovala asi padesát milionů metrů krychlových vody. Takto tu vydržela pouhých sedmnáct let. Asi před týdnem jsem v nedaleké vesnici u piva zpovídal nejednoho pamětníka. Jeden z těch, co tu kdysi vlastnili podobnou chatu výš proti proudu až tam, kde už žádné podobné nemovitosti nejsou, mi říkal: „Už jsem tehdy neměl ty nervy v chatě usnout abych nemyslel jenom na to, že mě v noci vezme voda. Tak jsem ji prodal a díky tomu tady sedím a mluvím s váma. Ne jako ti, co to koupili. No ale věděli, do čeho jdou. Ta hráz už jim prý jednou ještě předtím málem řachla, když byla ta velká voda v třiaosmdesátém roce. Průser pro ty dole byl ten, že to byla úzká hráz. Ty okolní skály se pořád drolily a když to pak ruplo fest, celá hráz se tlakem jako by vyklopila a voda naráz vyplnila údolí. Všechno pod přehradou pak bylo v raně pryč. A ke hradu, tam se pak dalo dojet lodí.“ Chtěl jsem o tom napsat. Zbytky hráze, tedy lehce patrné zdivo ve skalách, které hráz propojovala, po těch letech působí jako pomník po událostech, o kterých se tady moc nemluví. A to ani mezi lidmi z okolí. Pozůstatek doby minulé, skoro zapomenuté, jako z dobrodružných knih. Mluvil jsem snad s každým, kdo si tu katastrofu pamatuje, a ačkoliv už jsem byl v druhé půlce své vznikající knihy, najednou jsem postrádat nějaký ten nosný příběh. Něco, co tu celou hroznou věc protne. „Chcete příběh? “ říkali mi. „Tak to byste si měl promluvit s Kubou Kalinou ten o tom ví svoje.“ Každý druhý, s kým jsem mluvil, i ten starousedlík z té hospody, který v nejlepším nakonec přestal, mě nakonec odkázal na Kalinu. Hned po tom, co se zmínil o tom hradu. Jakub Kalina. To bude on, říkal jsem si, člověk s nosným příběhem. Bohužel, ten mě momentálně nazval otravným ba tím nejotravnějším hovnem ze všech. Koukal jsem na řeku a už jsem to takřka vzdal. Můj krok už vlastně snad i na nadobro směřoval pryč od jeho zatracených dveří. Pryč z té jeho staré ztrouchnivělé verandy, když v tom cosi zarachotilo a zavrzalo. Hlavou mi blesklo, že se za mnou ty zatracené zelené dveře otevírají a zatvrzelý Kalina mě konečně snad i pouští dál. Hlavou mi ale problesklo i něco úplně odlišného. Rána, krátká mrazivá bolest a pak tma. Otevřel jsem oči. Jakmile jsem s sebou trhnul, zavrzal pode mnou starý zatuchlý divan. Okamžitě jsem se pokusil o jakýsi polosed. Na prsa mi spadnul složený mokrý hadr. Sebral jsem ho a posadil se úplně. Pohlédl jsem na hadr. Byl bílý, teplý, všiml jsem si na něm malé rudé skvrnky. Nahmatal jsem si bouli na hlavě a přejel po ní prsty. Na nich jsem spatřil trochu rozředěné oranžové krve. Žádná velká tržná rána nejspíš. Ale hlavu jsem měl jako ve svěráku, nemluvě o bolesti vystřelující od spánků až do týla. Stůl, židle a stará kachlová kamna se dvěma plotnami. Byl jsem v kuchyni. V jeho chatě. Vedle v chodbě se ozvaly kroky. Pak se otevřely dveře a mezi futry stál pan domácí. Dovnitř vběhli dva jezevčíci. Jeden černý hladkosrstý a druhý hnědý prošedivělý, hrubosrstý. Oba očividně starší pánové. Propletli se líně až nemotorně kolem mých nohou. „Garíku! Masaříku!“ zařval na ně Kalina. Oba jezevčíci ale dál ťapkali kolem mě, snažíc se snad vyskočit na zadní, ale to jim vzhledem k jejich věku, činilo značné potíže. „Hovada hluchý.“ zabrblal jejich pán. Ohnul jsem se a toho hrubosrstého jsem podrbal za ušima. „Tenhle mi pana tatíčka prezidenta opravdu připomíná.“ pronesl jsem smířlivě a vidina krvelačných šelem byla ta tam. „Koho?“ ptal se Kalina a já se rozpačitě a rychle postavil s tichou otázkou na rtech. Místnost, patrně kuchyně, se se mnou náhle protočila a já skončil opět na divanu. „Měl byste ležet.“ obdržel jsem radu. „Není to tak dlouho myslím, co jste říkal něco o hovnu, a že bych měl spíš zmizet.“ podotknul jsem drze, ležíc s přitisknutým krvavým mokrým hadrem na hlavě. To s těmi psy už jsem mu odpustil. Zvlášť když vím, že je opravdu má. „Vy jste mě praštil?“ ptal jsem se, ale nejsem si jist, jestli jsem to myslel jako otázku. V tu chvíli mi to trochu i dávalo smysl. Kalina se usmál. V ruce držel složený mokrý hadr. „Zničil jste mi verandu. Nebyla stavěná na tak časté návštěvy.“ pronesl zcela vážně. Nešlo mi na mysl, jak bych něco takového zvládl. A zatím mi ani nedocházelo nic z toho co se vlastně stalo. Kalina popošel ke mně, vzal mi teplý hadr z ruky a podal nový, studený. Zastavil se, aby zkontroloval moji bouli na hlavě, a odešel z místnosti. Přiložil jsem si studený obklad na čelo a šel za ním. Prošel jsem chodbou na jejímž konci visel portrét našeho prvního prezidenta s popiskem Tomáš Garrigue Masaryk 1850 – 1937. „Vzdyť to je přece….“ a pak mi došlo že mě Kalina tak trochu tahá za nos. To že není úplně tím, čím se zdá, mi došlo teprve, když jsem vstoupil do druhé místnosti. V kuchyni jsem měl Kalinu za primitiva a nemohl jsem se víc mýlit. Z prostého chataře z kuchyně se ve vedlejší místnosti stal někoho zcela jiný. Ta místnost byla poměrně veliká a být na zámku, jmenovala by se zámecká knihovna. Knihy byly všude, jen kromě stěny s okny a zvláštní stěny obložené kachličkami. Všiml jsem si, že venku prší. Kalina se posadil na křeslo v rohu místnosti zády k oknu. Tvářil se zasmušile a zároveň jaksi šibalsky. Přes stromy za oknem k němu moc světla sice nedopadalo ale na první pohled to bylo vyloženě čtecí místo a věřím, že mu tak v duchu jistě taky říkal. Bylo tam malé ale masivní, dle tvaru pohodlné křeslo s vyřezávanými skandinávskými vzory, jako ze sbírky Dušana Jurkoviče. U křesla stál stolek, snad ze stejné sady. Oba kusy nábytku patřili neodmyslitelně k sobě. Na stolku svítila mosazná lampa se zeleným zdobeným skleněným stínítkem. Popelník, vedle něj ve stojánku umístěná fajfka a v šuplíku se dal tušit jistě tabák, dusátko či zápalky. Udělalo to na mě docela velký dojem. A Kalina sedíc na křesle nakloněný ke mně jako by si toho v tu chvíli všimnul. „Líbí se vám tady?“ ptal se. „Jsem ohromen.“ odpověděl jsem se vší upřímností. „Přiznám se, že pukám závistí. Stydím se za to, ale snad mě omlouvá, když se k tomu takto přiznám.“ Zavrávoral jsem. A za sebou jsem nahmatal malé kanape, které jako by se tam z ničeho nic objevilo právě včas. Posadil jsem se a zastínil si oči dlaní. Když jsem se opět ustálil a zvednul pohled uviděl jsem Kalinu, jak stojí nade mnou. „Co se mi to vlastně stalo?“ ptal jsem se. „Schytal jste ránu trámem na mém zápraží. Přímo do té vaší tvrdé palice. “ Všiml jsem si, že mi vyká. Přisuzoval jsem to tomu, že má starost o moje zdraví. Pochopitelně. Spadla na mě jeho veranda. Musel být rád, že jsem se vůbec zvednul z jeho rozvrzaného divanu. „Možná potřebuju sanitku.“ zapřeháněl jsem. „Možná. Máte telefon?“ V autě. Došlo mi. Ale opravdu chci opustit chatu? Dostal jsem se tak daleko. Připadal jsem si jako podomní prodejce, nebo jako svědek Jehovův či upír, kterého konečně pustili přes práh. „Myslím, že jsem v pořádku. Neumřu vám tady nebojte.“ Hlava mi třeštila a cítil jsem se příšerně. „Víte co jsem dělal na té vaší zpropadené verandě?“ „Ovšem. Nejste první, kdo tu otravoval. A ani poslední řekly bych.“ oddechl si Kalina, a popošel zpět ke křeslu. Zadíval se na obraz na stěně. „Pořád to samé.“ vydechl. Zvedl jsem se z gauče a zaostřil na obraz zapuštěný ve stěně mezi knihami. Kalina se na mě otočil s rozčileným výrazem ve tváři. Na obraze byl muž. Seděl v křesle. Ach ano to křeslo. Rychle jsem ho poznal i stolek vedle něj, dokonce i ta lampa. Na chvíli jsem si pomyslel, že na obraze je Kalina ale pak mi došlo, že to bude někdo jiný snad jeho předek, původní majitel křesla. „Váš příbuzný? “ tipoval jsem. „Kvůli čemu tu jste?“ obořil se na mě Kalina a já začínal mít pocit, že znatelně ztrácím jeho náklonnost. „Kvůli přehradě samozřejmě. Kvůli té katastrofě. Je to přece jen největší a nejtragičtější místní událost a všichni v okolí mě na vás odkázali. Mám tedy velký důvod si myslet, že k tomu máte co říct.“ Chvíli byl zticha. Otočil se k obrazu a lehce zakroutil hlavou. „Ano řeknu vám o té katastrofě.“ pronesl. To byla slova, která jsem chtěl slyšet. „Prosím:“ pokynul Kalina abych zapnul diktafon, který jsem zrovna vytáhnul z kapsy. Zapnul jsem nahrávání. „Ta hráz tam nahoře.“ Vydechl. „Ta hráz rupla a utopilo se dvaadvacet lidí co se v tu dobu zdržovalo pod ní.“ Dál neřekl nic. „Nekoukejte na mě chlapče víc vám k tomu neřeknu.“ „Co tím chcete říct?“ „To co jste chtěl slyšet. To je moje stanovisko k dané katastrofě.“ Hleděl jsem na něj. Diktafon jsem ve zmatku vypnul a znovu zapnul doufaje, že se snad s tím tvrdohlavým poustevníkem dostanu dál. „To je ale slabé stanovisko. Vždyť. Proč.?“ mumlal jsem. „Navíc oficiálně tam zemřelo jednadvacet osob abych byl přesný.“ „No tak to oficiálně máte již dostatek informací milý pane….“ „Kubiš!“ Vykřikl jsem a mé jméno mi znělo už po tolikáté co jsme mu ho připomněl vyloženě cizí. „Jmenuju se Kubiš“ řekl jsem polohlasem, abych si svou identitu opět připomenul a vypnul jsem diktafon. „Takže vy o tom nic nevíte?“ Hlesl jsem a považoval jsem to za svou poslední otázku a co hůř, předem jsem na ni znal odpověď. „Proč se to stalo? To nevím. Vypadáte hrozně bledý člověče jste si jistý, že jste v pořádku?“ Nedbal jsem na jeho starost. Mávnul jsem rukou a diktafon schoval do kapsy. Bylo mi ovšem hrozně. Na umření. Stejně jako můj projekt, moje kniha, uprostřed procesu chcípám. „No tak pokud je to všechno,“ zaznělo od něj. Taková ta fráze, na kterou se neodpoví a zdánlivě tázaný ví, že vyklízí pole. Kývnul jsem a zvedl jsem se k odchodu. Stál jsem na chodbě a hledal zelené dveře. Zevnitř byly patrně hnědé. Pod nohami se mi pletli Garík a Masařík. Překročil jsem je a mířil k východu. „Jste si jistý, že se už na nic nepotřebujete zeptat?“ „Taková drzost,“ pomyslel jsem si. Chce to snad oficiálně napsat, abych ho už neobtěžoval? Hajzl jeden. „Vlastně ano. Ano! Jedna jediná otázka. Proč jste tak důležitej? Myslím, proč jsem si myslel, že jste tak důležitej? Protože očividně nejste. To se mi teď honí hlavou. Proč mě sem všichni ksakru posílali, když očividně nemáte, co mi povědět? A jak s tím sakra souvisí ten blbej obraz !?“ Chvíli bylo ticho a Kalina se křenil jako kouzelný dědeček na konci pohádky, kdy dobro vítězí nad zlem. „No vidíte pane Kubiši. To je ta správná otázka. Pokud na ni chcete znát odpověď, dejte se dohromady, vyspěte se a zastavte se zítra brzy ráno. Vstávám v pět. Snad to na vás není brzy. Bude to na dlouhé povídání.“ Zabouchly se za mnou dveře zvenčí. Byly opět zelené. Foukal studený vítr a jako by mě profackoval ze sna, který jsem jako by transcendentně zažíval uvnitř. Kdyby se mě někdo na tom zápraží, na kterém jsem před chvílí ležel v mdlobách, toho času zimou vzkříšený přešlapujíc trosky zborcené verandy zeptal, jestli tu druhý den ráno v pět budu opět stát, řekl bych mu že rozhodně ne. Ovšem najednou podružná, pro mě zprvu nezajímavá otázka, kterou jsem ve vzteku křičel naposledy na Kalinu, byla otázkou jedinou. A pro něj správnou. Kdo je tedy ten muž na obraze? A jaké dlouhé povídání mi chce kalina vyprávět? NOVÝ PŘÍBĚH Jako bych snad nikdy neodjel. Tak mi to připadalo, když jsem šel opět ke Kalinově chatě. Byla tma, ticho a nad hlavou ještě jasné hvězdné nebe. Přišel jsem dřív ale chatě už se svítilo. Zborcené trámoví před vchodem zmizelo. Všiml jsem si, že kusy dřevěné pergoly, tedy bývalé verandy, jsou nařezány na menší špalíky a poskládané u zdi. „Můžete mi pomoct to odnosit ke kamnům?“ Ozvalo se za mnou. „Je to sušina. Hoří to jako papír, ale s tímhle to bude hezky a dlouho hřát,“ dodal Kalina a v rukou nesl nálož nasekaného tvrdého dřeva. „Vemte pět šest těch trámků a pojďte dovnitř,“ pozval mne opět do svého příbytku. Dřevo jsme shodili do velkého proutěného koše vedle kachlových kamen v kuchyni. Kamna byla dominantou této chaty. Velká zelená s pecí a plotnami. Jakoby zapuštěné do zdi. A pak mi to došlo. Ta kachlová stěna v knihovně. Velmi šikovně řešené vytápění. Ihned jsem tento svůj objev pochválil panu domácímu. „Ach ano. Původní majitel byl architekt. Jistý Bruno Fandrlík. Přestavěl to tu někdy na přelomu devadesátých let. Na nácka byl docela šikovnej. Nenechal se ovlivnit devadesátkovým kýčem. “ „Cože nacista?“ zasmál jsem se. Kalina to dál nijak nerozváděl a rozdělával oheň v kamnech. Oheň se rozhořel a kuchyní se rozlilo sálavé teplo. Kalina postavil na plotnu konvici. „Udělám nám čaj. Zatím si udělejte pohodlí,“řekl a pokynul ke dveřím. Vyšel jsem tedy na chodbu a zahnul do knihovny. Nemohl jsem odolat a přiložil jsem ruce na kachlovou zeď. Příjemně hřála. Krásné topné těleso. „Nácek.“ Zasmál jsem se potichu a odložil jsem si kabát. „Ten člověk je samé tajemství,“ pomyslel jsem si a zíral jsem na obraz na stěně. Muž na obraze. Byl opravdu typově jiný než Kalina a tušil jsem tedy, že nepůjde o jeho příbuzného. Že by původní majitel obydlí? Opravdu tu visí obraz někoho, koho Kalina bezostyšně nazývá náckem? Samé otázky. V pelíšku vedle kanape, hned vedle hřejivé zdi se k sobě tulili dva staří jezevčíci. Oba jsem na pozdrav podrbal za ušima a oni mi na oplátku olízali ruce. Posadil jsem se a čekal. Za krátkou chvíli přišel hostitel i s čajovou konvicí tentokrát porcelánovou. Postavil ji na stůl a z malého kabinetu pod jednou z knihoven vytáhnul dva malé porcelánové hrnky a lahev slivovice. Konvici nechal s jedním hrnkem na stolku do svého ještě stihl nalít čaj a usadil s do svého čtecího křesla. Do hrnku si přiléval čirý všelék z láhve a já mu podal diktafon. On mi na oplátku podal láhev slivovice a já s kývnutím tento dárek přijal. Nahrávání jsem zatím nezapínal. První krok jsem nechal jen na něm. Usmál se a ihned ho zapnul. Položil ho vedle sebe na stolek. A pohlédl na mě. „Kdo začne?“ zeptal se. „Obvykle začíná ten, kdo zapne diktafon,“ odpověděl jsem. „Je toho tolik, že skoro nevím kde začít,“ vzdychnul a napil se ovoněného čaje jakoby na kuráž. „Víte co je to šíp v lahvi?“ Začal. „Nemám tušení. “ „Je to hlavolam.“ Vysvětlil. Šíp v láhvi je jeden z těch mechanických hlavolamů, které nelze vyřešit ale samotný hlavolam je rébus. Jde o skleněnou láhev, skrze kterou je vodorovně protažen šíp dvěma otvory v ní. Šíp je zakončen hrotem na straně jedné a střelkou na straně druhé a ani jeden konec neprojde skrze otvory v láhvi. Rébus tedy nespočívá v tom, jak šíp z láhve vyjmout. Otázkou je, jak byl šíp instalován skrze onu lahev. Většinu hlavolamů lze řešit jednoduchou prostou odpovědí či klíčem. Neviditelným, zprvu neznámým a prvotně ne úplně zřejmým ale jednoduchým. Ovšem co se šípu v láhvi týče, odpověď je daleko víc zapeklitá ačkoli ne pro každého. Je nutné pochopit fyziku, plus jisté chování materiálu a finální premisa je zdlouhavá a na konec postrádá vtip onoho prostého řešení klasického hlavolamu. Můj příběh je jako šíp v lahvi víte. A muž na obraze je ten, kdo zjistil, jak se šíp do lahve dostal. Protože nejednou býval svědkem podobných procesů. Vše tedy jak tušíte, začalo podobnou záhadou, která nakonec stejně jako šíp v láhvi neměla tak úplně prosté řešení. A já se bohužel ocitnul ve velmi nesprávnou dobu na velmi nesprávném místě. Jako děti, tedy říkám děti ačkoli nám bylo už skoro čtrnáct. Ale i v tomto věku jsme jako všichni mladí chlapci, činili věci dětinské a nezralé. Toho času jsme podstupovali jakési zkoušky odvahy. Kam ten dojem že jsme tomu tak říkali. Jedna z výplní mnoha volných chvil našeho mládí. Já a mí tři kamarádi jsme v roce 1994 přesněji ve čtvrtek 3. listopadu něco kolem půlnoci seděli v místní farské zahradě ve starém včelíně, který už svému účelu dlouho nesloužil. Šlo už o staré dřevěné stavení s prostorem uvnitř, kde bylo pár židliček a starý stůl pokrytý voskem a svíčkami, jediným zdrojem světla uvnitř. Tu noc jsem byl jako poslední na řadě já. Už nevím kdo s tím přišel první. My čtyři jsme se neustále špičkovali a hecovali k něčemu často i riskantnímu a tento úkol, který jsme si zadali splnit, splnili už kromě mě všichni, a to velice vzorně. Taky hlavně proto, že nebyl nijak zvlášť riskantní. Marek, Cyril, Zbyněk a já. Čtyři kamarádi. Velcí kamarádi. Říká se, že přátelství z malých obcí tedy komunit jako je tato a v tak raném věku bývají spíš z nutnosti, protože si nemůžete vybrat svoji vlastní takzvanou bublinu a jste často prostě členem party, která vám většinou moc nesvědčí a nesdílí vaše hodnoty a myšlenky a to proto, že není z čeho moc vybírat. To ale nebyl náš případ. Možná i proto jsme byli pouze čtyřčlenná bublina a málo kdo k nám navíc proniknul. Měli jsme svůj vlastní společný vesmír formovaný tehdejší popkulturou. Knihy, filmy, komiksy a videohry. Vše, co obsahovalo příběhy, které se děly tam na stránkách a obrazovkách a nám se díky bohu tato rozmáchlá a dramatická dobrodružství vyhýbala, a tak jsme si vymýšleli vlastní výzvy, abychom zažili snad něco vzdáleně podobného. Jak jsem říkal byli jsme tehdy čtyři toho dne té nocí v tom včelíně. Marek byl vysoký vzorný sportovec od mala vedený k vítězství. Syn fotbalového trenéra pralesní ligy. Tak trochu přidrzlý Mirek Dušín, co si rád zanadává a má občas zvráceně černý smysl pro humor. Cyril byl, a to mu nechci ubírat na charakteru, toho času klasický vidlák se vším všudy. Na četbu moc času neměl a většinu času pomáhal doma s hospodářstvím svým prarodičům. O literaturu se však zajímal a všechny známé příběhy jsme mu převypravovali my ostatní při dlouhých večerech u táboráku. Otce už neměl a matka, jak sám říkal, měla problémy sama se sebou. O otci taky moc nemluvil ale jednou, když jsme testovali co s námi udělá alkohol říkal, že se bojí chlastat, protože prý by mohl podědit fotrovu špatnou opici. Zbyněk byl slušný hoch ze slušné rodiny. Velký nový dům, velká zahrada. Často když jsme se k němu chodili koukat na video, vždycky nám kladl na srdce ať se přezouváme, ať se chováme slušně a nic za žádnou cenu v domě nepoškodíme. Nutno dodat, že pokaždé když jsme tam byli, rodiče doma neměl. A já, jedináček. Po rodičích jsem získal absolutní citovou a emoční odolnost. Nebylo zvykem, aby se u nás doma o něčem důležitém dlouze debatovalo. Otec s matkou měli navíc velké mezery ve výchově, zkrátka rodiče, co výchovu první a poslední své ratolesti raději nechávají na škole, nebo na ratolesti samotné. Nebylo tedy divu, že mi tito moji tři kamarádi byli rodinou víc než ta moje skutečná. Tuto noc 3. listopadu o půlnoci jsem byl na řadě dokázat, že i já mám pro strach uděláno, jako i ti přede mnou i Zbyněk, který musel doma zatajit, že tu s námi naposledy byl tak dlouho do noci, a i on úkol beze zbytku splnil. Nebyl to vlastně žádný problém. Cel úkol vlastně spočíval v tom, že se pokaždé o půlnoci jeden z nás vydá ze včelína přes farskou zahradu k horní bráně hřbitova a tam navštíví hrob mladého zemřelého, kde nalezne oválný kámen s vyrytým křížkem a později projde krchovem až ke spodní bráně, kde na kovových mřížích jest uvázaný špagát s malým korálkem. Tyto dva artefakty dokazující absolvování celé stezky pak přinese a předloží před ostatní. Jednoduché? Velmi. Strašidelné? Velice. Totiž, o místním hřbitovu, novém hřbitovu, jak se mu taky někdy říká, ačkoliv už vypadá dosti sešle se vyprávějí velmi strašidelné báchorky, které jsme si připomínali večerech u zapálených svíček ve včelíně. Někdy jsme si do nich přidávali komické či brutálně hororové prvky ale ty původní historky jsou znepokojivé dostatečně a to hlavně proto, že jsme nevěděli zcela jistě, zda si je někdo opravdu celé vymyslel tak, jako jsme si my vymýšleli ty hloupé přídavky. Existují dvě takové zásadní, původní místní legendy. Ve vsi byl kdysi starý hřbitov níže pod kostelem, ještě tehdy, než se ves rozrostla dál a výš do původně zalesněné oblasti. V době, kdy kostel a fara ležely na nejvyšším bodu obce, jak bývalo zvykem, níže pod nimi bývával hřbitov a říká se, že se tam mrtví zakopávali ještě dávno předtím, než nad ním začala stavba samotného kostela. Jakmile se ale mrňavá osada začala rozrůstat přibývalo obyvatel a časem i nebožtíků a malý obezděný hřbitov, stal se náhle nedostačujícím. Mrtví se zahrabávali a vrstvili na sebe a na staré zapomenuté hroby se nehledělo a pohřbívalo se na ně znovu a znovu a někdy se při výkopu nového hrobu, našli zapomenuté kosti z hrobu pod ním. Takové ostatky pak bez vědomí rodin nových nebožtíků, pochovali znovu o patro výše a to se stávalo pořád dokola tak dlouho, až se rozhodlo, že hřbitov by se měl konečně přemístit. Našlo a odsouhlasilo se tedy místo nové, ačkoli ve svahu výše od kostela. Tehdy proběhla ne velmi pečlivá exhumace hrobů, která se omezila hlavně na známé, čerstvé hroby s řádně označeními náhrobky, na nichž byly nápisy čitelné a bylo možné je přemístit, anebo podle originálu vytesat náhrobky nové. A na hroby a nebožtíky na které už nikdo nevzpomínal, na ty se už tak nějak nedostalo. Na místě starého hřbitova vznikaly později malé zahrádky, větší zahrady a stodoly a později i nové zástavby nezadržitelně se rozrůstající obce. V jednom z těchto domů se zahradou a stodolou bydlí i Cyrilovi prarodiče. On nám velmi prostým a velmi uvěřitelným způsobem vyprávěl historku, kterou prvně říkala jeho prababička a která se u nich vyprávěla beze změny tak jak se údajně i stala. Cyrilova prabábi jako dítě často slýchávala v noci kohosi chodit po domě. Nejdříve myslela, že jde o jejího tatínka či maminku, ovšem když zvědavě třetí noc kdy kroky slyšela, nakoukla do jejich ložnice, všimla si, že oba rodiče spí ve svých postelích. Napadlo ji, že je to lupič. Dostala strach a vrátila se zpět do postele. Následující dny když se ujistila, že se z jejich malého majetku v domě nic neztratilo, teorii z lupičem zamítla. Následující měsíc nebo dva pak býval v noci klid. V tu dobu kdy už si mladé děvče připustilo že šlo jen o klam svěřila se o věci své matce ráno u snídaně, kdy seděli všichni tři i s otcem u stolu. Když Cyrilova pra prababička slyšela historku své dcery zarazila se a prohlédla na svého muže. Ti dva když kupovali onen pozemek a začali stavět své obydlí, věděli, že tam kdysi dávno bývalo pohřebiště a docela nedávno i křesťanský hřbitov a duše mrtvých slýchali a za ty roky i čas od času zahlédli. Malé dceři tedy přiznali, že je možné, že slýchá ty mrtvé procházet domem ale že se jich jistě nemusí bát. Nikdy nikomu neublížili a jistě nic podobného nemají ani v plánu. Jednou v noci se malá prabábi, ujištěná o neškodnosti těchto hostů rozhodla, že se půjde podívat za tajemnými zvuky kroků a od té doby už pravidelně potkávala procházet duše mrtvých po domě a pak i v zahradách, a ty bledé bytosti jako by hledaly něco kolem sebe, připomínající chováním lidi živé, kteří zmateně koukají pod sebe pod nohy, které ovšem nebylo vidno, jako by jim prý zrovna vypadlo z kapsy pár mincí. Časem ale mrtvých návštěv prořídlo. A časem zmizeli úplně. Prabábi to považovala za důsledek dospívání a nezvratné otupělosti vůči dětskému fantazírování. Ale vždycky když byla příležitost postrašit děti mrazivou historkou ráda ji beze změny povyprávěla. Na tuto báchorku ale navazuje rozšířenější povídačka o tom, jak jednou místní narychlo obestavily nový hřbitov vyšší a silnější zdí, a ještě ten den spěchali s vozem a koňmi pro faráře z druhé vesnice, protože místní farář nedávno odešel na věčnost a po jeho pochování, náhle prý začali lidi čím dál častěji spatřovat duše, kráčející mezi náhrobky a procházejíc zdmi hřbitova, jako by tam ani žádné zdivo nebylo jako ospalí náměsíční lidé marně hledající opět své lože. Všichni jsme nepochybovali o tom, že právě tyto zbloudilé duše vídala tehdy malá Cyrilova prababička. Farář, kterého takto kvapem přivezli, ještě ten večer v pantoflích chodil kolem hřbitova a světil nově postavenou zeď a říká se, že tam kde ve spěchu zeď ještě nebyla hotová, místní farář stihl posvětit pouze bídné základy zdiva a touto skulinkou občas zbloudilé duše projdou ven a opět hledají místo svého věčného odpočinku. A druhá moje oblíbená historka má daleko pevnější a historický podklad. Je mnohem mladší a vypráví o takzvaném Černém Holanďanovi. Tento bubák a místní démon, prý chodí tyto zmatené duše budit. Hlasitě prochází kolem hrobů, dupe, vrčí a nadává cizí řečí, až se některé náhrobky začínají samy od sebe viklat. Prý něco hledá, a vyhání mrtvé z hrobů a jejich rakve pak zuřivě prohledává. Byl spatřen místními údajně mnohokrát, a nejen na hřbitově. V okolních lesích ho bylo vidět za stejných podmínek. Opět je stejně hlasitý a hrabe rukama v listí a obrací kameny a pak najednou s křikem zmizí mezi stromy. Je to prý duch nacistického důstojníka SS původem z Holandska, který sem přispěchal s posádkou na konci války, a to hned dvakrát. Poprvé tu byl, aby rozprášil místní partizánské skupiny úspěšně sabotující operace německé armády. Neúspěšně. Partyzáni zmizeli z lesů a jemu zbyly jen prázdné tunely ve skalách kde se odbojáři ukrývali. A podruhé, kdy ho již nikdo nečekal, v květnu roku 1945, pár měsíců před krvavým finále války, kdy rudoarmějci postupovali a vytlačovali nacisty nadobro pryč, přijel s dvojnásobným počtem mužů a rázným a brutálním způsobem obsadil vesnici. Podnikal časté výjezdy do okolních lesů na ta samá místa kde tušil dříve partyzány, hledaje kdo ví co a vyslýchal a mučil místní obyvatele. Mlynáře z mlýna dole u řeky umučil k smrti přímo v mlýnici a jeho tělo našli a pochovali až o dva týdny později, místního doktora a dva učitele vyslýchal až pak, zčista jasna, je nechal všechny tři zastřelit v pravé poledne před místní obecnou školou. Tento teror trval dva měsíce a jeho jednotka se postupně rozpadala. Nejdříve někteří vojáci dezertovali, snažíc se vyhnout přibližující se rudé armádě. První dezertéry stačil pro výstrahu pověsit na starou lípu na nejvyšší kopec, dříve zvaný jako Plánice, později známý jako Viselec. Lípa na kopci byla vidět z každého bodu vesnice a mrtví houpající se na větvích lípy byli připomínkou jeho nesmlouvavé krutosti. Jeho jednotka nakonec dostala rozkaz k ústupu. On s nimi však neodjel. Zavřel a zabarikádoval se v místní obecné škole do, které se nakonec, když odjel poslední konvoj Holanďanovi jednotky, prosekali místní muži ozbrojení sekyrami a palicemi. Zlámali mu nohy a na žebřiňáku za doprovodu lidí z obce, kteří si na něj přišli hodit hnůj, kámen a nebo jen prostě plivnout, ho dovezli až nahoru k lípě na Viselci. Tam ho pověsili a nechali tak. No a odtud se už vypráví legendy. Tu noc prý přišla velká bouřka a do té lípy uhodil třikrát blesk a strom i s oběšencem shořel na popel. Od té doby tu prý obchází vzteklý tak jako byl vzteklý ve své poslední vteřině, když ho věšeli a dál budí mrtvé a cosi horečně hledá a s křikem mizí. Pravda je, že na Viselci žádná lípa není. Jen kousek níž pod nejvyšším bodem kopce je starý ořech. Cyril, Marek, Zbyněk i já jsme byli na tyto strašidelné historky naší obce náležitě hrdí. A bylo nám jedno, jestli jsou skutečné nebo ne ale to jak jedna podpírá druhou a s dovětkem, že na každé legendě bývá kus pravdy nám stačilo abychom jim alespoň s části přikládali jakousi vážnost. A těmi svými zkouškami odvahy jsme si rádi dokazovali, že duchové a ani mrtví nacisti, nás nakonec za žádnou cenu z míry nevyvedou. Jediné, co mě tehdy trápilo, bylo jen to, že nenajdu oválný kámen s křížkem, anebo že mě kdokoliv živí přistihne, jak přehrabávám šutry na hrobě mladého zemřelého. Rovněž mě docela znervózňovalo to, že příšerně zmoknu. Už druhou hodinou vydatně lilo a já záměrně trochu zdržoval. Zbyněk mne ponoukal k tomu abych se konečně odhodlal vyrazit a moje zdržování vysvětloval nahlas tak, že mám prý strach. Ale spíš myslím, že zase spěchal domů. Nechtěl jsem ho tedy zdržovat a krátce po půlnoci jsem konečně vyšel vstříc lijáku. A řeknu vám milí příteli, té noci jsem byl poprvé tak blízko smrti, že jsem dlouho nemohl pustit z hlavy vzpomínku na její mrtvolný zápach a den následující jsem přísahal, že jsem tu noc viděl na vlastní oči projít bránou hřbitova Černého Holanďana.