DRAMATICKÉ
PŘEKVAPENÍ
( 1.část )
Přítmí bylo téměř dokonalé.
Až na krátkodobé záblesky ze žárovky
nouzového osvětlení, která si blikala,
jak ji dovolovaly vrstvičky prachu
v elektrické objímce.
V rozích stropu se mátožně vznášely
chuchvalce pavučin, které se jednou
za čas konečně uvolnily a vznešeně
se po chvíli snesly na jevištní stavbu
a dřevěné parkety hluboko pod nimi.
Ponurý prostor se zdál, jako ještě děsivější.
V dopoledním světle, které do těchto nevábných
míst tikavě pronikalo od pomalu se otáčejícího
ventilátoru - byl sice již dávno mimo provoz,
ale prudké nárazy větru s ním mimovolně
zacházely podle libosti, chvíli doleva, chvíli nic,
a chvíli zase doprava - se scenérie jevila, coby
pochmurná hrobka na neudržovaném hřbitůvku.
Dojem nezachraňovaly ani na dnešní první
zkoušku od večera pečlivě postavené kulisy .
Úderem deváté, do zatím světelně přidušeného
sálu - po pravé straně hlediště, začaly vrzavě
pohybovat létací dveře .
Jejich rozevlátý pohyb signalizoval, že se
v jistých odstupech blíží první herečtí predátoři.
O dvě patra výš, se nad ovládacím pultem
osvětlovače a hned vedle zvukaře, usadili
dva pánové, kterým tlačítka nebo různá
hejblátka přinášela nejen potěšení, ale také
zisky do domácí pokladničky.
V hledišti se prudce probudilo, tak dlouho
očekávané osvětlení.
A hned bylo o poznání radostněji.
Ale celý ten kolotoč úplně ožil, když
postupně zaplavil i scénu jeviště zářivý
paravan světelné malby toku reflektorů.
"Proč tady chybí ta odporná figura?!",
vykřikla ze stínu, až doposud tichá inspicientka
"Jaká, prosím jich, figura?", ozval se z páté
řady hlediště, netrpělivě rejža.
Posedával za deskou, vyváženě položenou
na opěradlech sedadel dvou řad míst pro
diváky.
Na tom elegantním prkně mu jeden z pánů
osvětlovačů nainstaloval malou lampičku,
která mu svítila na hromadu papírů, včetně
ohmatané bible scénáře.
Zavlnil se jeden z černých závěsů, spuštěných
z vysoko zdviženého táhla na levé straně
jeviště.
Do prostoru se vybelhala zarostlá, posmrkávající
persóna, notně neurčitého věku.
Z úst ji s podivně třepetavým šumem vycházelo
jakési mrazivě chrochtavé sípání.
Předlouhé, roztřepené a silně zavánějícím
omastkem, čupřiny, se mu slibně lepily
na potrhaný límec jakéhosi hábitu, patrně
vyřazeného již dávno z historického fundusu
divadla.
Tento kouzelný element byl ovšem jistě
také obdařen dostatečným sluchem.
"Jaká figurrra?", vykřiklo po dlouhém nádechu
stvoření - a opět se silně razkašlalo přímo
směrem k zavěšenému mikrofonu.
Zvukař, sedící v kabině na opačné straně
sálu, poskočil.
"A to je kdo?!", otočil se rozlíceně režisér
na garderobiérku, která sledovala událost
přímo v řadě za ním.
"Pane, to je náš Karlíček, jeden z kulisáčků -",
zazněla od odpověď, která neskrývala jisté
pobavení.
"Že sem ho ještě nikde neviděl -", uklidnil
se vůdce a začal nervózně pomrkávat
do scénáře.
"Je pořád nemocný. Ale, to víte, dřinu
na veřejné generálce si nemohl nechat ujít."
"Hm - a taky máte bolnou uklízečku, že?",
vzdychl chápavě unavený režisér.
"No jo. Myslíte tu chřestivou, poloslepou
a napolo hluchou dámu, co chodí pořád
v hlubokým předklonu? Nechte být, to je
naše drobně veliká dáma!", neodpustila
si vlídnou domovskou kolegyni obhajovat.
"Tak tomu rozumím! V umění nám stále
chybí velikáni, že?!"
(pokračování)