DRAMATICKÉ PŘEKVAPENÍ

Literatura > Povídka

DRAMATICKÉ

      PŘEKVAPENÍ

( 1.část )

 

 

 

Přítmí bylo téměř dokonalé.

Až na krátkodobé záblesky ze žárovky

nouzového osvětlení, která si blikala,

jak ji dovolovaly vrstvičky prachu

v elektrické objímce.

 

V rozích stropu se mátožně vznášely

chuchvalce pavučin, které se jednou

za čas konečně uvolnily a vznešeně

se po chvíli snesly na jevištní stavbu

a dřevěné parkety hluboko pod nimi.

 

 

Ponurý prostor se zdál, jako ještě děsivější.

V dopoledním světle, které do těchto nevábných

míst tikavě pronikalo od pomalu se otáčejícího

ventilátoru - byl sice již dávno mimo provoz,

ale prudké nárazy větru s ním mimovolně

zacházely podle libosti, chvíli doleva, chvíli nic,

a chvíli zase doprava - se scenérie jevila, coby

pochmurná hrobka na neudržovaném hřbitůvku.

Dojem nezachraňovaly ani na dnešní první

zkoušku od večera pečlivě postavené kulisy .

 

Úderem deváté, do zatím světelně přidušeného

sálu - po pravé straně hlediště, začaly vrzavě

pohybovat létací dveře .

Jejich rozevlátý pohyb signalizoval, že se

v jistých odstupech blíží první herečtí predátoři.

 

O dvě patra výš, se nad ovládacím pultem

osvětlovače a hned vedle zvukaře, usadili

dva pánové, kterým tlačítka nebo různá

hejblátka přinášela nejen potěšení, ale také

zisky do domácí pokladničky.

 

V hledišti se prudce probudilo, tak dlouho

očekávané osvětlení.

A hned bylo o poznání radostněji.

Ale celý ten kolotoč úplně ožil, když

postupně zaplavil i scénu jeviště zářivý

paravan světelné malby toku reflektorů.

 

"Proč tady chybí ta odporná figura?!",

vykřikla ze stínu, až doposud tichá inspicientka

"Jaká, prosím jich, figura?", ozval se z páté

řady hlediště, netrpělivě rejža.

Posedával za deskou, vyváženě položenou

na opěradlech sedadel dvou řad míst pro

diváky.

Na tom elegantním prkně mu jeden z pánů

osvětlovačů nainstaloval malou lampičku,

která mu svítila na hromadu papírů, včetně

ohmatané bible scénáře.

 

Zavlnil se jeden z černých závěsů, spuštěných

z vysoko zdviženého táhla na levé straně

jeviště.

Do prostoru se vybelhala zarostlá, posmrkávající

persóna, notně neurčitého věku.

Z úst ji s podivně třepetavým šumem vycházelo

jakési mrazivě chrochtavé sípání.

Předlouhé, roztřepené a silně zavánějícím

omastkem, čupřiny, se mu slibně lepily

na potrhaný límec jakéhosi hábitu, patrně

vyřazeného již dávno z historického fundusu

divadla.

Tento kouzelný element byl ovšem jistě

také obdařen dostatečným sluchem.

"Jaká figurrra?", vykřiklo po dlouhém nádechu

stvoření - a opět se silně razkašlalo přímo

směrem k zavěšenému mikrofonu.

Zvukař, sedící v kabině na opačné straně

sálu, poskočil.

"A to je kdo?!", otočil se rozlíceně režisér

na garderobiérku, která sledovala událost

přímo v řadě za ním.

"Pane, to je náš Karlíček, jeden z kulisáčků -",

zazněla od odpověď, která neskrývala jisté

pobavení.

"Že sem ho ještě nikde neviděl -", uklidnil

se vůdce a začal nervózně pomrkávat

do scénáře.

"Je pořád nemocný. Ale, to víte, dřinu

na veřejné generálce si nemohl nechat ujít."

"Hm - a taky máte bolnou uklízečku, že?",

vzdychl chápavě unavený režisér.

"No jo. Myslíte tu chřestivou, poloslepou

a napolo hluchou dámu, co chodí pořád

v hlubokým předklonu? Nechte být, to je

naše drobně veliká dáma!", neodpustila

si vlídnou domovskou kolegyni obhajovat.

"Tak tomu rozumím! V umění nám stále

chybí velikáni, že?!"

 

(pokračování)