R O Z H O V O R - 2.část
Literatura > Vícedílné
R O Z H O V O R
(2.část)
Stovka astronautů se začala postupně,
podle určených sekcí, probouzet z umělého
spánku.
Tento mírný časový rozdíl mezi nimi byl dán
nejen různorodým ryze technickým řešením
letu, ale i závěrečným pohledem na osobní
hygienu.
Důležitým faktorem byl také okamžitý rozbor
výsledků zdravotního stavu jednotlivých členů,
kteří byli pochopitelně neustále během letu
pečlivě ze Země sledovaní.
Ihned po přistání, jen co odeznělo chvění
písečného povrchu pod tíhou obrovského
modulu, se takřka odnikud, začal probouzet
z prázdnoty kolem stanice podivuhodný mléčný
opar.
Zprvu droboulinké snítky se postupně srážely
ve větší a větší kusance, až neurvale obalily
celou pozemsky vznešenou konstrukci.
Podivně těžkopádnou mlhou začaly prostupovat
zvučivě šumivé vjemy, které se postupně
nahromadily až do rozkacených barevných
vějířů.
Na jejich pozadí začaly tvrdě vyrůstat, snad
v desetinách vteřin, klikaté uličky záblesků.
Z nich se vyhouply obludně prokreslené sekvence,
jež se v nárazech měnily v kratičké vzpomínkové
obrazy z nedávno rozvětvených snů.
Vířily rozkouskovaným podvědomím astronautů,
jako kulečníkové koule na notně opotřebovaném
stole billiárdu.
Zanedlouho se celá skupina začala rozpadat
na malinkaté částice, až se postupně zcela
odevzdali zdánlivé nicotě mlhy.
Muž hleděl do zrcadla.
Nemohl uvěřit svým očím!
Odrazová stěna vlastně nikde - kolem něj,
nad ním i dole - nikde nezačínala, a v prostoru
ani nekončila. Kam se podíval, všude byl jen
jeho vlastní obraz.
Útočně, a po chvíli snad až vyzývavě, upnul
svůj zrak přímo do vlastních očí.
"A ty seš kdo!?", vykřikl vlastní podobizně
do tváře.
"Já jsem kdo?!", muži na sebe podvědomě
mrkli. Nebo to tak jen vypadalo?
"Já jsem přece ty! Ty nezvaně pohozený
návštěvníku!"
Těžký mlžný opar začal, jakoby radostně,
měnit svoji přítulnou barevnost.
Nazelenalá se vrátila k modrošedé.
Údery blesků scenérii propůjčili odstíny
narudlé až žlutofialové.
Prudce zhnědly, zčernaly.
"Já sem přece ty - taky sem měl překrásnou
manželku a dvě -"
Astronaut mu skočil do řeči.
"Už tě mám!", udeřil se prudce do prsního štítu
bělostné kombinézy, "já svoji ženu mám!"
"Ne, už nemáš."
"Cože?!"
"Musela odejít. Ona jediná by poznala, že já
nejsem ty!"
V temné mlze se po úderu neobvykle silného
blesku ozvalo nevšedně razantní zaburácení,
jakoby právě udeřilo monstrózní zavytí nějakého
mysteriózně obrovského psa.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 0.4 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 17. ledna 2025, 09:45
- 421 zobrazení
- 0 oblíbené
-
