Z K O U Š K A

Z K O U Š K A

"Brrrr! To je ale chladno!", obrátil se na mladíka,
který právě usedl vedle něj do křesla, sousedícího
s uličkou.
"Promiň, ale musíme se posadit přesně podle čísel.
Takže já mám sedět u okna."
"Jasně, brácho - ale teplo tady teda není, to máš
recht -", jemně se otřásl, aby dodal svým slovům
vizuální efekt.
"Musíme počkat, až zapnou reflektory. To nám pak
bude pořádně horůcavo!", zašklebil se kolega.
"Horko? Jo, to bude -", pokýval hlavou, " kdyby aspoň
ráno pořádně ohřály ta cateringová vajíčka.
Ale vono se šetří, kde může. To všichni víme.
Ti nahoře sou taky přece lidi -", vyhlédl z okénka
na zelenkavý plátno za ním, " každej si chce
namazat ty svoje okoralý chlebíčky, no ne -".
"Ale bude nám ještě hůř, jen co -"
Ozvalo se zabzučení.
Prudké světlo se rozlilo na patřičných místech
scény.
Oba muži překvapivě zamrkali, jako koťata
právě vytažená do kašičky světa.
"To je fakt. Dřív dávali hamburgry a každýmu flašku
vodky -".
"Vodky?".
"Ále ne! To byl jenom srandovní ranní vtip, brácho!",
usmál se kolega.


Právě v tom okamžiku se ozvalo zaburácení.
A další a další.
I když bylo studio téměř zvukotěsné, náznaky
blížícího se hromobití sem dolehly s nebývalou
razancí. Dokonce i zem pod kulisami se pod
vzdálenými údery mírně otřásla.


"Všechny vás zdravím!", přerušila nastalé ticho
překvapená produkční asistentka.
Obřadně se usmála, aby do nervozitou nasáklého
prostoru naladila zpět umírněnou pracovní atmosféru .
Zakroužila hlavou, aby obsáhla celý, techniky přes noc
připravený ateliér.
"Ještě, než přijde pan režisér, projdeme si vaše
vstupy, aby bylo všem dočista jasno", opět se mile
zašklebila na vyčkávající komparsisty.
"Stačí, když to vezmeme bez tělesných reakcí.
Jenom text."


"Prosím, chceme tady mít trošku klidu, že?!",
vyčítavě zvýšila hlas a pohlédla na rekvizitáře,
kteří si cosi vzájemně vysvětlovali uvnitř
elegantního přístěnku.
V improvizovaném baru na palubě, nepřeberně
zaplněném různými lahvemi, se patrně nemohli
dohodnout na líbivějším barevném rozestavení
vycíděných flašek s chlastem. No nic - stejně
byl ve všech jen čaj a různě obarvená voda.


"Tak, prosím, přejdeme k věci -", otočila se na
vyčkávající filmové elévy, "začneme podle čísel".


"Já jsem jednička!", vykřikla dívka v první
řadě, hned za vchodem do pilotní kabiny.
"Jedničko -", usmála se asistentka produkce,
"nehlaste čísla, jenom deklamujte svůj text. Jasný!?
Tak jedeme!"


Muž, sedící za jedničkou, se zvedl ze sedadla
a mírně ji náznakem zaťukal na rameno.
"Promiňte, dámo, ale čímpak se živíte?"
Žena také povstala a otočila se.
"Dámo!? Já nejsem žádná veselka!"
"Tak promiň!", vykřikl a obrátil se na řadu
za ním posedávajících cestujících.


Dívka se překvapivě zahryzla do patrné dobře
míněné urážky.
"Hmmm - veselka?! Víš - já budu přece tvoje
kolegyně - já mám v personáliích silně podtrženo,
že budu dobře vyškolená bezpečnostní letuška
na trase BWC, která poletí - stejně jako ty -
na svoji firmou zaplacenou dovolenou", nechala
se krátce vylomit z kontextu scénáře..


"Nechte ji být!", vykřikl muž, který seděl v řadě
za nimi. Odjistil se z bezpečnostního pásu.
"Je to přece naše kolegyně! Není to žádná
prostá žena!"


"A navíc umělkyně, že!?", podotkl k poněkud
trapnému výjevu mužik, chystající se ke
svému výstupu pod číslem čtyři.


"Pánové, klid!", vyskočila ze svého křesla
asistentka a hbitě zašermovala rukou, ve které
svírala rozevřený scénář.
"Asi padají ve vedlejší fabrice stárnoucí komíny -",
snažila se překřičet hurónský rachot, který sílil
a sílil.
Zamířila chvějícím se ukazováčkem nejprve
kamsi do neurčita a poté i na dívku, která i přes
perfektní nalíčení, vypadala silně pobledle.
"Budeme, vážení, nerušeně pokračovat, že -",
prudce se nadechla.
"A vy ste kdo?!"


V ten okamžik se odtrhla střecha filmového
studia.
V potrhané díře se objevil nejprve zlověstný tvar
několika obrovských zubů: " Já jsem Godzilla",
zachřestil skřípavý mlaskot.
"A vy jste sežrali všechny moje vajíčka!!"