N O V I N Y
Literatura > Povídka
N O V I N Y
Jeden rybář - pomyslel si a štípl se do
svého mírně převislého břicha.
Jeho psík se podíval ve směru, kterým
jeho páníček hleděl.
"Haf, haf -", chápavě zaštěkal a udělal
kolem pána tradiční kolečko.
Pak zakroutil hlavou a zastříhal ušima.
Drsně prošlapal lavinu travin, aby se
krátce zastavil na pískovité cestě,
po které právě dnešního rána poprvé
přišli.
Krátce zavětřil.
Otřásl se.
Zahrabal předníma nohama a prudce
vyrazil do jakéhosi pestrobarevného
útvaru, kterým kdysi bylo úrodné pole.
Ovšem to by se o něj musel jeho nynější
majitel řádně starat.
Pes proběhl postranní cestou a zamířil
přímo přes hromady popadaného chvojí
do krutého náznaku rodícího se pralesa.
Zanořil se do nezvladatelných houštin
a rychle patrně zapomněl na svého,
nyní odhalováním zatvrzelých němých
tváří, zaneprázdněného pána.
Muž ustoupil několik kroků stranou.
"Áá - další hoši, rybaříci!", téměř
radostně se vznesl raním oparem
jeho hlas.
Zahleděl se dál po říčním toku, kde
se v rákosí ukrývala další vyčkávající
těla.
Pohlédl na hodinky.
Rozhlédl se, ale doga nikde.
"Áách jo - to psisko zase krouží!",
zašumělo mu hlavou.
Mávl rukou.
Pět hodin ráno.
Vzduchem zasvištěla další rybí
návnada.
Ozvalo se hlasité šplouchání,
jakoby se právě potápěla eskadra
bombardérů Avenger.
Olůvka zmizela pod hladinou, kruhy
se nakrátko rozběhly a odvíjející
silonová vlákna se postupně zastavila.
"Tak jaká?", muž se neudržel a s napětím
vykřikl na mlčenlivé rybolovce.
Jejich úsečné poznámky přehlušil
dusot blížícího se psa.
Zvíře nebylo přivítáno s úsměvem.
"Co to vláčíš za hadrovitý rubáš, hovado!",
z pánova hlasu zazníval zlobivý podtón.
Teď, pro změnu, začichal sám.
"Fuj, to je vůně!"
Doga vyplázla svůj dlouhatánský jazyk
a olízla si mordu.
Zvědavec opatrně chytil cíp zteřelého
poviánu. S odporem za něj zatahal,
až se celá onuce rozvlnila.
A na jejím konci vyhlédl na světlo boží
září obalený střevíček.
"Co to, k sakru, je?!", nevěřil svým očím.
Ve svitu vycházejícího slunce se blýskaly
zlatem vyšívané ornamenty, které byly
hustě obklopeny kytičkami lesklých kamínků.
Zelené, průsvitné, namodralé - dokonce
i rudé.
Právě, když poklekl, aby se dokonale
přesvědčil, o tom, co objevil, vyklouzly
z plachtoviny patrně zánartní kostičky,
sem tam poctivě obalené vrásčitou,
téměř do černa vyschlou kůží.
I zvědavá doga nad tím vším zakroutila
hlavou.
A to tak neodbytně, až jí vypadla v dásních
ukrytá, drobná skulpturka jakési babky s křídly.
To by mohl být nějaký zapomenutý amulet,
oprášil chlapík svoje znalosti ze školy.
Ihned mu také oživly v paměti řádky,
které si přeslabikoval z tehdejších novin.
Psali o jakési pohádkově vznešené panince,
jejíž ctěný hrob nebyl do těch časů nikde
objeven.
"Jóo - myslím, že se jmenovala Kleopatra!",
zašeptal a podrbal nevraživého hafana pod
zaprášeným krkem.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 17. července 2024, 10:20
- 407 zobrazení
- 0 oblíbené
-
