V E L K Ý S K O K
Literatura > Povídka
V E L K Ý S K O K
Každý ze sedmi vrchlíků padáků
pracoval, jak by bezpečně měl.
Jejich promyšleně stavěná konstruke
nakonec nic jiného ani nepředpokládala.
Vesmírná kocábka se lehce snesla
do vln.
Mohutně to při dopadu šplouchlo.
Přilétly čtyři vrtulníky a poměrně rychle
jeden z nich vyvobodil dva astronauty
z této klícky mnoha měsíčního arestu
z nekonečných hlubin vesmíru..
Chlapci měli hezké pracovní
přezdívky - Bíby a Spíd.
Dál už jen následovala nutná
karanténa - a hajdy do centrálního,
přísně utajovaného střediska,
a nakonec i vytouženému domovu.
Ale to, co oba astronauty ještě
čekalo, to jistě nebylo ani pro
jednoho z nich sladkou pomádou.
Po vyčerpávajícím pobytu na Marsu,
a po cestě tam i zpět na Zemi, měli
před sebou ještě - pro ně - závěrečné,
humorné rozptýlení.
Vedení mise jim totž naplánovalo
opravdové propagační šou - zahrát
si ve hraném dokumentu o této
světově mimořádné akci .
Rádio ztichlo a dveře bouchly.
Vystoupil elegantně a mužně
ustrojený muž.
Strnule - předpisově pokynul
řidiči - a dvířka vozidla se po
chvilce opět šepotně dovřela.
V ten okamžik už vyběhla
z domu rozkurážděná žena.
Nakonec se oba téměř ve vteřině
srazili na dlážděné cestičce
k jejich bidýlku.
Bylo to nádherné setkání.
Proč by také ne?!
Přece se delší čas neměli
možnost křečovitě a láskyplně
obchmatávat.
Ach, ty neposedné děti!
Náhle vyběhly ze dveří,
plandaly nožkami, radostně
křivily své nedospělé tváře,
a jedno po druhém se dojemně
přivinuly k oběma rodičům.
Prakticky obdobná scéna
se v tu chvíli v dokumentární
verzi děje odehrává jen o pár
bloků východně odtud.
Ovšem - zatím bohužel -
bez ženy a mládeže.
Spíd byl totiž dosti rázovitě
vykreslen jako takový značně
svobodomyslný hrdina.
"Stop!", vykřikl kdosi, kdo se
nadnášel hned vedle kamery.
Posunul si roztržitě kšiltovku
z čela až kamsi téměř na týl.
"Bezvadný -", zatleskal a posadil
se do kolem se vlnící trávy.
Nastala tak lehká pětiminutovka
naprosto výtvarného ticha.
Zraky všech se nedočkavě
pídily na režisérově růžolící
tváři.
"Pauza do pěti. A těšme se,
těšme se! ", roztržitě oklepal
mravence, kteří se mu plížili
po ledabyle nažehlených
nohavicích.
Další týmový kdosi mu obratně
přispěchal na pomoc.
Chytil pána těsně nad vzpurným
pasem a tak se podařilo velícímu
umělci konečně opustit prochladlou
zeminu.
Dětští elévové se tedy konečně
mohly svobodně procupitat
ke svým nadšeným maminkám,
unavení herci pak ke stánku
i s tekutými pochutinami.
Na všelijakou formu poklidu však
nebyl v tuto chvíli na Marsu vůbec
čas.
Příliš jemná zrníčka, dalo by se
jednodušeně říct - písku, vířila
v nárazových úderech na skály,
na vyprahlý, drsně vrásčitý kamenný
podklad, na různě větvené trubice,
ve kterých proudilo vše nutné pro
život na vesmírné stanici.
Také - v těch rozměrnějších - bylo
možné přecházet z výzkumných
do ubytovacích koulí, jak bylo pro tým
dvaceti - na Zemi po dlouhé měsíce
připravovaných astronautů - již jen
coby pouhou procházkou v podzemí
metra.
Chyběly tu jen stánky a jezdící
schody!
Zato hluboko v hloubi podzemí...
Bibi a Spíd zmámeně vstřebávali
zářivé představení nepoznaných
velikostí a smyslů.
Kdyby jenom tušili, pro koho byli
nuceni, v tomto laskavém opojení,
předat své životy a těla?
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 16. května 2024, 08:24
- 420 zobrazení
- 0 oblíbené
-
