Jde to Dobré Wow!

MUTTERMAL

Literatura > Povídka
 
 
 
M U T T E R M A L
 
 
 
Horská osada, snad opravdu na samém 
konci světa, se v temných trhlinách začala
probouzet do nového dne.
Okolní smíšené keřoviny, proplétající se
téměř z pralesem letitých smrčin, borovic 
nebo ojediněle i modřínů nebo jedlí, si po 
svém ševelily svoji obvyklou ranní píseň.
Ve skromné díře mezi nimi se stále drželo
života roztroušeně jen několik dřevnatých
stavení.
 
Život tady ovšem neúnavně bojoval
o svá práva. 
Ve hvozdech bylo možné si stále, a opět,
pestřit šedivost obyčejného umírání. 
Plantáže vyzývavých malin či borůvek
se vznášely nad roji pravých bedlí či 
smrkových hřibů, kolem satanů, čachratek
podvinutých, pavučinců plyšových nebo
dokonce i čepičatek.
Nebo v náladově otevřené krčmě "U Hanse", 
která zabírala tak větší polovinu bývalé stáje
místního bergmana.Ten se vypařil před
časem kdoví kam.
Nicméně stále bylo tradičně o čem klábosit.
Ovšem pravidelně, tak kolem půlnoci,
začala zářit témata o kopané, čili fotbalu,
o poněkud - tady vzdálených - událostech  
společenských, o neobvyklých mateřských 
znaménkách, které vyrůstaly od dětství 
některým z horalů na temenech hlav, 
o rozkvedlané přírodě nebo o budoucím 
hokejovém klání na rozmrzajícím 
Marsu. 
 
Poněkud robusně obalená paní hostinská 
neměla nikdy ke svým vytrvalým, převážně
šesti štamgastům, daleko.
A všelijaká slůvka padala sem a tam, zatímco 
její vrzavě se klátící manžel roztáčel pivo, 
bryndal do štamprdlí rum se zelenou, nebo se 
nadnášel do závětří chalupy vytahovat ze sklenic
speckknödl mit čerstvé kysané zelí.
Prostě se tu chýžil obyčejný život.
I když si nemnoho souputníků kladlo vyzývavé 
otázky.
Několik jejich sousedů prostě bez rozloučení,
z hodiny na hodinu, zmizelo v nicotě.
Ano.
Ale čas léčivě plynul.
  
Podle vyjádření policie, jejíž vyšetřovatelé
byli nuceni v rámci vyšetřování do této
opuštěné díry v posledních měsících 
několikrát zajíždět - a pochopitelně, i velice 
rychle zase odjíždět - se šetření vleklo 
a vleklo, až byl patrně raději výsledek, 
i vzhledem k blízké hranici, vcelku 
nepřekvapivý. Prostě se ztratili kdesi,
převážně asi pracovně, u sousedů 
v Alpách.
 
Všichni ztracenci byli prohlášeni 
za dočasně nezvěstné.
Žádná těla, žádné známky napadení, 
žádné náznaky třeba i loupeží.
A týdny a měsíce se převalovaly
a převalovaly. 
Nebylo divu, že je nahradily docela 
jiné starosti.
 
 
Když se konečně místní lesní pomocník
tak nějak osvobozujícně vymanil 
z poněkud rozporuplného snu, odložil si 
nohy na bodavě třískovou podlahu.  
Ještě ale stále nebyl úplně při činorodém 
vstupu do obvykle beznadějnějšího - těsně 
po probuzení - pracovního dne.
 
Rozespale se vydal na cestu k lavóru
zahnědlé vody.
"Čistota, půl zdraví!", zašklebil se do
střepu zrcadla, přilepeného nad hladinou.
Usmál se.
Pomyslel si - a v nenadálé euforii - nahmatal 
smutné torzo něčeho, co bylo kdysi hezkou
ozdobou vánočního, rodinného dárku pro
babičku. 
Opatrně si přesunul z temena hlavy hrst
nepodajných vlasů, aby se při péči o ně
vyhnul nehladkému hrbolu na kůži.
"Zatracený mutrmal!", pomyslel si vztekle.
Na sekerku a pilu zatím neměl ani
pomyšlení.
 
Prudce pohlédl na stranu, odkud 
se náhle ozval jakýsi ťukot. Po chvíli
rozeznal i bušivě nerytmické šustění.
Stín!
 
Málem se mu zastavil srdeční tep.
Co to je!? 
Co to, k sakru, je!?
Opět  se zahleděl na ten křečovitě 
zapližený přízrak. 
 
Kolem dveří do pokoje rozlámaně 
začala - čím víc, tím hlasitěji - dusat 
snůška podivných úderů. 
A k nim se nečekaně přidávala i rázná
kakofonie, lidskému sluchu vzdálených,
snad až skřeků.
 
V neujasněně originálním oparu 
poznenáhlu, alespoň v šablonách svého
mozku, rozeznal skupinku v klouzavě
tanečním opojení.
Do hajzlu! Přece pořád nespím?!
 
Noha mu náhle začala měnit účel.
Bezvládně s ní zatlačil do míst, kde
si předtím trouchnivě odpočívala
podlaha.
     
A propadl se do bezbřehého
neznáma.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 02. května 2024, 08:50
  • 152 zobrazení
  • 0 oblíbené