Na skok do neznáma

Na zemi…

Jen tak v klidu stát v děšti na prázdný silnici a koukat do oblak. 

A při tom si představit, že bříza je zdřevěnělý dalmatin…

Vzlet…

Drželi jsme se za ruce a v nesmyslném prostoru letěli jsme. 

Jak vzhůru, tak dolů. 

Bylo přitom všechno kolem nás, konkrétnost zmizela a její podmínka - soustředěnost, rozpila se.

V tomto prostoru - pomalé, ale sebejisté tažení smyčce po drsné struně basového tónu houslí - kouzlí a při dopadu kapek potu na dřevěné tělo nástroje, tichý rytmus do klidu a tvůrčí svobody se vnáší. 

Prý když umřeš, tak si s sebou vezmeš toho, 

na koho jsi v ten moment nejvíc myslel. 

Vlny tónů se vytrácí.

On sice pořád zůstává na zemi napospas přírodě, 

ale jeho kopie navěky oživené mysli, 

s tebou setrvá v neskutečném a všeobsahujícím prostoru, 

kdy při přechodu mezi světy za ruce s ním se držíš, 

abys pak měl možnost rozhodnout se, 

zda navěky ho pustíš, 

nebo v mysli zůstaneš napořád s ním.

Tato binární možnost; buď bude s tebou, nebo ne, která nepočítá s další variantou a má definitivní charakter, není v nabídce možností jak postupovat dál tak častá. 

Má ale funkci dávat příběhu mantinely, aby se poté na nějakou dobu poroučela a odpočívala před svým dalším osudovým mantinelováním. 

Všechno je v pohybu.

Průlet…

Pamatuji si, jak jsem měl na světě kamaráda, který chtěl být písmenkem v titulcích dokumentárních filmů. Často mi o tom vyprávěl a já ho vždycky se zájmem poslouchal. Měl všechno dobře promyšlené, bylo to až dospělácky smysluplné. Přišlo mi ve světě nebohatém na nové věci fascinující, jako by to tady mělo být, jako by to bylo vítáno.

Nové. Neobjevené. Potřebné. 

Věřil jsem, že se mu jeho sen splní a prozřetelnost ho odmění.

Letěl jsem s ním a ještě pořád za ruce ho držel.

Jsem zpátky…