DIMENZE II

Literatura > Povídka

D I M E N Z E II

Vytasil z pomuchlané krabičky doutníků

poslední kousek.

"Do hajzlu, už zase?!", zakroutil hlavou.

Podvědomě se chtěl rozhlédnout, jestli

ho někdo sleduje.

Měl občas takové záchvěvy spisovatelské

trudnomyslnosti.

Z ohmataného zapalovače vykřesal

slibně plápolající ohýnek.

Vyfoukl kouř a kolísavě zamířil k baru,

kde měl stále zásobu všeho možného.

Dokonce i nedojezené kousky, kdysi

vábně vonícího, pravého zabijačkového

ovaru.

"Tak jo, beru to!" - stále si opakoval tato

odpočinkově vyzývavá slůvka.

Ovšem, byl přece oblíbený autor!

Alespoň mu to jeho okolí do omrzení

přátelsky do uší vyzvánělo.

"Tak jo, beru to!"

Nalil si života omlazující, pořádně kravský

hlt a opřel se lokty o předpolí psacího stroje.

"Tak jo, když myslíme -", povzdechl.

Zahleděl se do okna před sebou.

Vločky sněhu tiše dorážely na sklo.

Některé, ty méně vytrvalé, se téměř ihned

měnily na rodící se pramínky budoucích

změn.

"Kampak máte, děvčátka, namířeno?",

až dramaticky velkotonážně zašeptal

do oroseného skla.

Ty to nevíš!?

Uslyšel tichý hlas z prostoru odněkud.

Jenom si to po sobě znovu - a s duchem

velice přítomným - přelétni.

Ze spisovatelových úst vylétl trucovitý

sykot.

"A už je to tady zas!"

Začal si hladivě masírovat spánky.

Po chvíli se rozhodl naplácat pěstmi

i temeno své lebky.

Odstrčil židličku - a málem dopadl

na koberec, jako ona.

Tak co? Už je nám líp?

Mile se mu do uší vetřel až příliš

povědomý zvuk.

Potřásl hlavou a dal se do čtení.

Po chvíli místností prošlehlo opět

značně dráždivé cosi, co mohlo

být - umělecky vyjádřeno - jako

šumění vln v romantickém příboji.

Ten uklidňující tón ho přinutil zavřít

oči a opřít svoji krutě vyhasínající

hlavu o desku pracovního stolu.

Mlha se pozvolna změnila v oslnivou

duhu.

Pruhy barev zaútočily na kosočtverce

místnosti. A vzápětí dorazily až do nitra

zašpičatělých slechů.

Srst se naježila tak prudce, až vznešeně

zatočila pokojem.

Zvedl překocenou židli a posadil se.

Naklonil se nad psacím strojem.

Povytáhl popsaný list, nahmatal rameno

osvětlení a namířil světlo na proťukaný

papír.

Poslouchej a slyš!

Ten velice podmanivý hlas se mu znovu

zakotvil, odrážen vnitřně od stěn lebeční kosti,

až někde na patřičném místě koncového

mozku.

Zahleděl se na papír, který předtím

povytáhl z psacího stroje.

Lesklá srst se mu nalepila na vlhké tělo.

Když obě dogy - Klárinka a Květinka -

téměř dokonale olízaly ještě teplé zbytky

Gerdiných dolámaných kostí, otřely

si zakrvavené nozdry jedna o druhou,

a vydaly se po svých stopách zpátky

do svého příbytku.

Muž si srovnal roztěkaný pohled

na vyčkávající papír ve stroji.

Když obě věčně nenasycené psí gorily

dorazily ke kleci, prosoukaly se dírou,

ulehly na svoje vypolštářovaná místa

a - jako na nějaký hodně vzdálený povel,

přivřely svoje krví podlitá světla

Psavec se zarazil: "Světla!?"

Přece oči!

Barva šumu se krátce změnila, jakoby pan

učitel právě vyhodil z okna vytrvale rušícího

žáčka.

To je taková myslivecká řeč, hochu!

A tak pisálek chápavě pokýval hlavou.

Hodina přeskočila, pak i další a další.

Těžké mraky se nakonec propadly

do příšeří, které se rychle prolomilo

do zlověstné temnoty.

Z baru zmizela poslední, za kartonem

cigaret, sáčky různých medikamentů

a krabicí doutníků i ukrytá plácačka

průhledného alkoholu.

Psací stroj se opět rozběhl.

Prostě, jako o závod.

Hlas tančící prostorem mu vytrvale čistil

cestičku mezi patníky lidsky možného,

nevšedního či dokonce - zcela přece jen

tak vůbec nějak - představitelného.

Bylo za několik vteřin dvanáct.

V dálce se ponuře ozvalo, půlnoční

krajinou, rozptýlené klopotání kostelních

hodin.

Muž přestal dorážet na klávesnici. Ticho,

které rázem zlověstně udeřilo do dýmem

prosyceného prostoru, probudilo i kyvadlový

orloj nad znaveně dohasínajícím krbem.

Dvanáctkrát - bim, bam.

Opět se prochýlil podmanivý, sametem

opentlený hlas.

Dej si pauzičku, Mistře!

Spisovatelský artista se odevzdaně

rozhlédl po liduprázdné jeskyni.

Nicméně opět se s naučenou poslušností

zvedl od psacího stroje.

Šoural se těžkopádně k dlouhému,

původně historickému jídelnímu plácku,

který zabíral téměř větší část podloubí.

"A kam si mám naložit svoje hýždě?!",

neudržel se.

Zatřásl kostrou a vyštěkl zlostně do sílící

ozvěny.

Kam? Kam?

No samosebou!

Na tvůj vyšlapaný plácek.

Přece - hned po levici Pierka Paolka

Pasoliniho.

A po pravé?

Gerda si drápky přičísla prošedivělé

linky peří.

Chychot zaskřehotal tak mile, až se

i obvykle stabilní bosony neřízeně

rozlétly.

Také tam.

I onam.