D I M E N Z E II
Vytasil z pomuchlané krabičky doutníků
poslední kousek.
"Do hajzlu, už zase?!", zakroutil hlavou.
Podvědomě se chtěl rozhlédnout, jestli
ho někdo sleduje.
Měl občas takové záchvěvy spisovatelské
trudnomyslnosti.
Z ohmataného zapalovače vykřesal
slibně plápolající ohýnek.
Vyfoukl kouř a kolísavě zamířil k baru,
kde měl stále zásobu všeho možného.
Dokonce i nedojezené kousky, kdysi
vábně vonícího, pravého zabijačkového
ovaru.
"Tak jo, beru to!" - stále si opakoval tato
odpočinkově vyzývavá slůvka.
Ovšem, byl přece oblíbený autor!
Alespoň mu to jeho okolí do omrzení
přátelsky do uší vyzvánělo.
"Tak jo, beru to!"
Nalil si života omlazující, pořádně kravský
hlt a opřel se lokty o předpolí psacího stroje.
"Tak jo, když myslíme -", povzdechl.
Zahleděl se do okna před sebou.
Vločky sněhu tiše dorážely na sklo.
Některé, ty méně vytrvalé, se téměř ihned
měnily na rodící se pramínky budoucích
změn.
"Kampak máte, děvčátka, namířeno?",
až dramaticky velkotonážně zašeptal
do oroseného skla.
Ty to nevíš!?
Uslyšel tichý hlas z prostoru odněkud.
Jenom si to po sobě znovu - a s duchem
velice přítomným - přelétni.
Ze spisovatelových úst vylétl trucovitý
sykot.
"A už je to tady zas!"
Začal si hladivě masírovat spánky.
Po chvíli se rozhodl naplácat pěstmi
i temeno své lebky.
Odstrčil židličku - a málem dopadl
na koberec, jako ona.
Tak co? Už je nám líp?
Mile se mu do uší vetřel až příliš
povědomý zvuk.
Potřásl hlavou a dal se do čtení.
Po chvíli místností prošlehlo opět
značně dráždivé cosi, co mohlo
být - umělecky vyjádřeno - jako
šumění vln v romantickém příboji.
Ten uklidňující tón ho přinutil zavřít
oči a opřít svoji krutě vyhasínající
hlavu o desku pracovního stolu.
Mlha se pozvolna změnila v oslnivou
duhu.
Pruhy barev zaútočily na kosočtverce
místnosti. A vzápětí dorazily až do nitra
zašpičatělých slechů.
Srst se naježila tak prudce, až vznešeně
zatočila pokojem.
Zvedl překocenou židli a posadil se.
Naklonil se nad psacím strojem.
Povytáhl popsaný list, nahmatal rameno
osvětlení a namířil světlo na proťukaný
papír.
Poslouchej a slyš!
Ten velice podmanivý hlas se mu znovu
zakotvil, odrážen vnitřně od stěn lebeční kosti,
až někde na patřičném místě koncového
mozku.
Zahleděl se na papír, který předtím
povytáhl z psacího stroje.
Lesklá srst se mu nalepila na vlhké tělo.
Když obě dogy - Klárinka a Květinka -
téměř dokonale olízaly ještě teplé zbytky
Gerdiných dolámaných kostí, otřely
si zakrvavené nozdry jedna o druhou,
a vydaly se po svých stopách zpátky
do svého příbytku.
Muž si srovnal roztěkaný pohled
na vyčkávající papír ve stroji.
Když obě věčně nenasycené psí gorily
dorazily ke kleci, prosoukaly se dírou,
ulehly na svoje vypolštářovaná místa
a - jako na nějaký hodně vzdálený povel,
přivřely svoje krví podlitá světla
Psavec se zarazil: "Světla!?"
Přece oči!
Barva šumu se krátce změnila, jakoby pan
učitel právě vyhodil z okna vytrvale rušícího
žáčka.
To je taková myslivecká řeč, hochu!
A tak pisálek chápavě pokýval hlavou.
Hodina přeskočila, pak i další a další.
Těžké mraky se nakonec propadly
do příšeří, které se rychle prolomilo
do zlověstné temnoty.
Z baru zmizela poslední, za kartonem
cigaret, sáčky různých medikamentů
a krabicí doutníků i ukrytá plácačka
průhledného alkoholu.
Psací stroj se opět rozběhl.
Prostě, jako o závod.
Hlas tančící prostorem mu vytrvale čistil
cestičku mezi patníky lidsky možného,
nevšedního či dokonce - zcela přece jen
tak vůbec nějak - představitelného.
Bylo za několik vteřin dvanáct.
V dálce se ponuře ozvalo, půlnoční
krajinou, rozptýlené klopotání kostelních
hodin.
Muž přestal dorážet na klávesnici. Ticho,
které rázem zlověstně udeřilo do dýmem
prosyceného prostoru, probudilo i kyvadlový
orloj nad znaveně dohasínajícím krbem.
Dvanáctkrát - bim, bam.
Opět se prochýlil podmanivý, sametem
opentlený hlas.
Dej si pauzičku, Mistře!
Spisovatelský artista se odevzdaně
rozhlédl po liduprázdné jeskyni.
Nicméně opět se s naučenou poslušností
zvedl od psacího stroje.
Šoural se těžkopádně k dlouhému,
původně historickému jídelnímu plácku,
který zabíral téměř větší část podloubí.
"A kam si mám naložit svoje hýždě?!",
neudržel se.
Zatřásl kostrou a vyštěkl zlostně do sílící
ozvěny.
Kam? Kam?
No samosebou!
Na tvůj vyšlapaný plácek.
Přece - hned po levici Pierka Paolka
Pasoliniho.
A po pravé?
Gerda si drápky přičísla prošedivělé
linky peří.
Chychot zaskřehotal tak mile, až se
i obvykle stabilní bosony neřízeně
rozlétly.
Také tam.
I onam.