D I M E N Z E

Literatura > Povídka

"D I M E N Z E"

Přivřel oči.

Mírné slyšitelné, ale rytmické potikávání

nástěnných hodin, ho na okamžik vloudilo

kamsi - snad do, tak říkajíc, jiného světa.

Nadechl se a nepřítomně se zahleděl

do dálky.

Jak dál?

Zamyslel se a nervózně odklepal popel

z dohasínajícího doutníku.

A jako naschvál!

Zase mimo již téměř vrchovatě naplněnou

nádobu od pečlivě vyprázdněné vepřové

konzervy.

Občas ji vzletně - třeba před sešlostí

známých - nazýval popelníkem. Nebo

vtipně i popelnicí.

Poškrábal si rašící strniště na bradě.

Pro jistotu si začal znovu číst napsané

řádky textu nahlas.

Ne! Ne - to nemá ten švih!

Zarazil se. Vlastně - tu razanci.

Málem toto konstatování vykřikl přímo

do okolního světa.

Sáhl po potem mírně obalené skleničce.

Ále ne!

Byla prázdná, jako - jak si nyní připadal -

jako dokonale vyhryzaný, a dokonce

z nitra plesnivý meloun.

Prudce odstrčil židli a se rozběhl

ke dveřím na terasu, na kterou právě

dopadly útržky stínu.

Kop. bum a bluf!

Nikdo nikde!

Chvíli se rozhlížel.

Co to, ksakru, bylo!?

Hm, asi přelítl kolem nějakej pajdavej

pták, nebo co...? Že by sova?!

Nebo mám z chlastu vidiny?

"Ne, pane, jste v téměř naprostým pořádku -",

zaslechl z místnosti za svými zády.

Otočil se po zvuku, ale pokoj byl jaksepatří

prázdný.

Zatřásl hlavou.

Moc sem toho nenaspal, uzavřel tápavou

myšlenku.

Vrátil se ke stolu.

Psací mašinka na něj - jak jen to znal ten

oddaný tvor - ovšem trpělivě čekala.

Skončil jste u plakátu slečny Gerdičky,

tvojí - promiň mi teď to tykání, blonďaté

dívky z plakátu - která se ti zabydlela

z duše až do stropu nad tvojí postelí?

Že ano.

No a co? Co je ti potom?

No, víš - právě teď se tvoje maličká blíží

k okraji.

Vlastně - teď je už na samým konci.

Ještě krůček a ...

Cože?

Tak už se rozhodni! No - váháš?

Jasně. Střecha je přece dost vysoko, že?

Jak to tak obyčejně na zámcích bývá, že?",

vykřikl do prázdného prostoru.

Poplašeně se rozhlédl kolem sebe.

Nakonec si promnul konečky prstů

a sklonil se opět nad klávesnicí.

A dál - nevydržel to napětí?

.

Gerda se odrazila se od kraje střešní

římsy.

Přitom se ulomilo několik věkem

popraskaných tašek, které se

s náskokem po dopadu roztříštily.

Odrazila se.

Ne, tak nějak nesourodě.

Ale s promyšlenou grácií.

Dokonce i s povzbudivě definitívním

náznakem klidu, míru a neskonalého

blaha končícího vysvobození.

Její tělo se vznášelo vzduchem,

nafouknutá sukně se ji omotávala - chvíli

kolem hrdla, chvíli kolem kotníků - než

rozkomíhaná masa dopadla na střepy

posypaný, kamenitý dvorec.

Ten příšerně tichý zvuk!

To hluché proplácnutí: "ťap".

Kolem nebohé se začaly rozlévat zatím

ještě nedospělé pramínky až černorudé

tekutiny, které se plazily a plazily.

Ach - ty podmanivě blýskavé bublinky, které

si pozvolna popraskávaly, až překvapivě,

ve vzájemně přítulném - snad i místy

objetí - se producírovaly na povrch jejího

rozlámaného těla!

Tyto podivně kruté prvotní výtrysky začaly

pomaloučku útočit i na obvodovou stěnu

masívního psího kotce ve výběhu na nádvoří.

Dogy okamžitě uvolnily své odvěké pudy.

Vrhly se na mříže, vztekle drápaly do pletiva,

které vyplňovalo mezery mezi nimi.

Z původní malé mezírky se jim podařilo

po několika okamžicích prodrásat až k mřížím.

Vztekle protáhly svoje svalnatá těla a hladově

vyběhly na nádvoří, aby -?

"Aby,co?", přehlušil mlhu kolem sebe.

No přece - aby co?! Piš!

Byly jen pár skoků od Gertičky!

V tom naklíženém napětí se už ani kolem

sebe nerozhlédl.

Prsty křečovitě klouzaly po písmenkách

klávesnice, jako švábi po stopách vybryndané

smetany.

Tak jo, beru to!

Rozbušilo se mu hlavou.

Intuice nemusí být přece občas k zahození,

odplivl si do přeplněného popelníku.

Konečně vyrazil do popsaného papíru

tečku - a to právě, když se poprašek

z rozptýleného cigaretového popílku

usadil na umaštěném stole.

Dobře, tak to by šlo, pomyslel si, když

si stránky po sobě znovu několikrát

přečetl.

Vyčerpaně povzdechl - a dál?

"Dál? To přeci nemůžeš zatím vědět!",

ozval se až příliš ironicky podmanivý

hlas.