K U M R A T A
Informačními plakáty bylo polepené nejen
celé ántré u vstupu do sálu, ale také téměř
polovina tiché uličky na předměstí.
Také se ovšem už několik dní před akcí
objevil poutavý návod, jak si vzdělaně přijít
k velkolepým výsledkům své moudrosti.
Kdepak?
No přece na vyjímečně ojedinělé přednášce,
kam vás všechny tímto oznámením zve
"Vědma KUMRATA" - a její prozřetelnost.
Ještě před zahájením setkání se nedočkavé
masy hromadily a hromadily - a to tak silně,
že je po hodině musela tak trošku krotit
i ochranka nedalekého závodu na výrobu
průmyslových hnojiv.
Kdo to bude stát před náma na stejdži?
Jak asi ta Kumrata vypadá?!
Je to stará, či mladší ženská?
Jistě bude vzdělaná, jinak by k nám nemluvila
v naší řeči, teda ve slovanštině, že?
A - jak bylo, velikými písmeny na plakátech -
prověští i náš zázračný konec k lepšímu bytí!?
Nebo už pád do rozmařilého ničeho?
Kumrata bude slepá? Poloslepá - nebo skvěle
až příliš vidoucí?!
Nebo noblesní, starosvětsky působící, vousatý
mág? Nebo dokonce chválihodně arogantní
krasavec?
Fotografie na plakátech mnohé naznačovaly.
Pod plachetkou stínů prosvítal zafuněným
dýmem matoucí náznak.
Co, nebo kdo, je to vlastně ten - či ta, Kumrata?
Někdo vykřikl: "Vím to! Je to klon Hipatie!"
Naštěstí slovním soubojům zamezila prudce
se otevírající vrata do sálu.
Tmoucí příšeří, jako ve vesmírné čistotě.
Atmosféra byla ihned při vstupu zajímavě
stylová.
U pokladny blikalo drobné světýlko.
Každý ke vstupence dostal jakýsi bílý
váleček a krabičku zápalek. Divné!?
Šumící dav každého posouval a posouval
dál a dál do jeskynní beztvarosti sálu.
"Hele, drahá, to je přece svíčka!", objevně
zašeptal muž o berlích, který šmátral holemi
kolem sebe.
"Jo, a kdo nám ji zapálí?", nervózně zazněl
skořicový hlas ženy.
Tlačenice byla už téměř ve své polovině.
Vrátka se uzavřela, ochranka si tedy prozatím
vydechla.
V neprůhledném sálu se to míhalo jen
roztěkanými světluškami.
Sem tam se ozval přidušený výkřik.
Bylo jasné, že v tomto máloco vidoucím
prostředí občas někomu šlápnete na nohy,
nějakou dámu nebo pána jemně nakopnete,
tu a tam vás popálí lasturky kapajícího vosku.
Ale vše se dělo ve vzájemném pochopení.
Nakonec udeřila typická půlnoc.
Z Měsíce, který se polehoučku procházel
oblohou, se stala oslnivě blýskající mince.
Do ticha zaznělo z reproduktorů zprvu
nenápadné, vteřinově dělené ťukání.
Ťuk, ťuk, ťuk. A po chvíli opět:
Ťuk, ťuk a ťuk.
Zvuk postupně zesiloval.
Elektronický chronometr ukrajoval, návštěvníky
tak napjatě očekávaný, začátek mnohoslibné
parapsychologické seance.
Žádné těžkopádné závěsy, žádné historické
klima - ba ani zjevem zastrašující persóny
kolem.
S turbany a nelítostně hladivě ocelovými
pohledy.
Na strop stejdže probleskly, jak by někdo
mohl říct, údery výronů.
V přítmí sálu vzbudil tento efekt u většiny
nepředstavitelný úžas.
Paprsky se postupně v klesajících šmahách
zaměřily až k vyvrcholení této promyšlené
dramaturgie.
Konečně se v plynoucích bodových paprscích
soustředily do pomyslného středu prostoru.
Tam, uprostřed stolku, se kymácel trpaslíček.
Objekt vypadal ovšem kouzelně.
Takový nějaký malinkatý - do zelena, červena,
zamodrale až ofsetově proplácaný, obalený
jakýmsi fosforeskujícím obláčkem – prostě
robotíček.
A to ve vší poznatelné parádě.
Otáčel pokyvující hlavou v rytmu: ťuk a ťuky
ťuk, na strany, jakoby návštěvníky kamarádsky
vítal.
Závěrem uvítacího protokolu zatočil s lebkou
kolem osy dokonce několikrát dokola.
Po chvíli naprostého, tepajícího úžasu
nad mihotajícími světýlky pod sebou,
to vypadalo, že je Kumrata spokojen.
Podivný chumlík se rozkročil.
Pak dokonce i lehce, dramaticky zatvrdl.
To jistě znamenalo pro budoucnost mnoho.
Odkudsi z vnitřku jeho osvětí ocelově
zachřastilo.
"Ja říci - ja vam řící, ja Kumrata - "
V ten okamžik pronikly do ticha zaplněné
haly vřískavé výkřiky:
"Pomóóóc, pomóóóc - pomóc! Hořím!
Pomóóžte někdo!! Hořím - ", a pak už běsnil
jen chrapot a odér prudce se opalujících
mužů a žen.
Zbylé rozpálené svíčky se houfně přidávaly.
Padaly k podlaze sálu jako úchvatné, blýskavé
mušky.
A plameny se vítězně vrhaly nalevo i napravo.