POTKÁVÁNÍ - Mlha přede mnou...
Literatura > Povídka
POTKÁVÁNÍ
(Mlha přede mnou, mlha za mnou -)
Kapelník, lidový hudební virtuos, skladatel oper,
musikálů i běžných písniček - a v poslední
době i producent - ale také, bohužel, po všech
stranách nyní zadlužený občan státu, jak bylo
v kuloárech zřejmé, se pokusil téměř
o nemožné.
Vypadalo to, že by jeho nabídka nemusela
být až tak docela hloupá.
Lubošek potáhl z vyhaslého doutníku.
"Moje divadlo má docela novýho generálního
próďu. No, a ten už téměř zajistil nový kšefty -",
dramaticky se odmlčel. Mrkl na mě a po
chvíli pokračoval.
"Afrika, Novej Zéland - a jedná
o představeních v Mexiku. Jo, a třešnička
na dortíku - ve Vegas.
Když všechno dobře půjde, nakonec sjedeme
i New York!"
Zasmál se tak blaženě, až mně ho začalo být
až opravdicky líto.
Zíral jsem na něj a tak trošku mě začalo trápit,
co přijde..
Snažil jsem se tak nějak pochopit, proč se ten
starý rutinér zbláznil právě až v poslední době.
Dobře jsem totiž z různých doslechů věděl,
že jeho divadlo je až po krk v miliónových
dluzích.
Herci, zpěváci, členové orchestru, technický
personál ale i různí pronajímatelé, tvůrci
kostýmů, výrobci reklam - a tak dále a tak
podobně - nedostali za své výkony už přes
půl roku ani korunu, natož slibovaných euro.
"To je hezké!", pohlédl jsem na něj a trošku,
aby to nevypadalo, z moji strany, příliš ironicky,
jsem se odhodlal bránit svoji příčetnost.
Mistr ovšem nezaváhal.
Zamával rukou na servírku.
Ta dívenka naštěstí právě obsluhovala hosty
u vedlejšího stolu.
Přiložil si dva prsty k ústům a silně zahvízdal.
Na terase se rozvlnilo ticho tichoucí.
Otočil jsem se - a bylo jasné, že vyděsil
i ostaní hosty na terase.
"Pan umělec si bude přát?", ozval se číšník,
který rychle doklopýtal odkudsi z šerého
neznáma.
"To je dost!", pochválil jeho hbitost Mistr,
"dvakrát po dvou decích Chodícího Jeníka -",
podíval se mě a pokusil se o nechápanou
grimasu.
Usmál se.
"A tady kolegáček to všechno nakonec stejně
srovná, že?"
Tak mně už konečně nezbylo nic jiného,
než se vydat směle ke stále se vznášejícímu
cíli našeho setkání.
Pokýval jsem patrně hlavou a začal zlehka
počítat, co mám v ošoustané peněžence.
Mžouravě na mě vzhlížel.
Nenapadlo mě, v tu chvíli, než se zeptat:
"A jak se ten tvůj nový muzikál bude jmenovat?"
Neudeřil se do prsou, ani si nevyrazil zub
o skleničku:
"Všechno si vezmeme."
Vzdychl - a chvíli to vypadalo, že si jám sebou,
a touto geniální myšlenkou, velice jistý.
"Tak jo... Všechno si vezmeme -", pomyslel
jsem si, byla to jistě zajímavě položená otázka.
"A co scéna? A jak by se to mělo dotýkat mě?"
"No - nechci být, kámo, za ty roky, pro nás
oba kdesi mimo. Nakonec, známe se už
několik desítek - pardon, kovbojíčku, let -",
pochválil nám oběma tu přátelskou vizi.
"Ovšem. Je to jistě tak nějak -", odpověděl
jsem. Jak jinak? Co na to dospělému říct!?
"Byl bys mým právoplatným manažerským
zástupcem. No, prostě, mým, tak oficiálně
řečeno, podředitelem - sakra, jak se tomu
dneska odborně říká!?", zaťukal do stolku,
jakoby přivolával někoho za dveřmi.
"A taky bys mohl v kapele při promo
nahrávce tikat do těch svých
tympánků a bubínků, že?"
Zašmátral pod stolem, patrně kamsi
do své prohnědlé kožené tašky.
Vytasil pár papírů a propisovačku.
Pokusil se o jakousi formu blaženosti.
"Dobře. Nu tedy - " ukořistil moji dlaň
a téměř pevně ji stiskl: "Oba víme, jak je
náš umělecký život v této branži
záludný, že? Podepiš!", zaťukal do
ošahaného papíru.
"Tak, tak -", protáhl jsem si prsty
na pravé ruce, až to mírně zapraskalo.
Zvedl pohled od stolu a zašátral
po čemsi ve své kapse.
Kapesník, pouzdro na doutníky,
zapalovač, kamarádský granát?!
Ne!
Vytáhl po chvíli mobilní telefon.
Ťukl tam - a pak i další ťuk a ťuk.
Uběhlo několik záhadných vteřin.
Nakonec udeřil do stolku, až se
naše skleničky rozkývaly.
"No nic, -", zahvízdal, "zase to
tajemník nebere -".
Ze dveří vykoukl potetovaný
švihák, jehož tváře mohutně
přelézal rezavý plnovous.
A přihrblý kujón k nám kolíbavě
vykročil.
"U nás se, pánové, na můj personál,
nepohvizduje!", vcelku přátelsky
se stále mračil.
Mistr ukázal na svoji téměř prázdnou
číšku.
"A co todle?!"
"Ano, pane. Je zase skorem prázdná -",
přimhouřil oči do velice neprůhledných
jizev ve tváři, "tak to vypadá, jako že si
přejete platit!?"
"Jo, brácho, tady kolega platí!", pročísl
si vlasy a zamířil ukazováčkem kamsi
do mého těla.
Pohlédl jsem, patrně chápavě, na Mistra -
a právě v tom okamžiku, jako na zavolanou,
nečekaně zaskřípala vstupní branka na terasu
vinárničky.
Ale, to je krása! Napadlo mě.
Do zahrádky právě, jako vysoce disciplinovaní
vojáčci na slavnostní přehlídce, pevnou chůzí
vstupovali dvě osoby, patrně obě mužského
pohlaví.
Přes oči měli tmavé, vypadaly na dálku,
jako v kostěných rámech, stylové brýle
proti slunci.
Oba patroni byli oblečení do velice
působivých, atraktivních a prvořadě šitých
oblecích. Ovšem barevně působily, jako
nějaké komické duo z varietních gegů.
Měli úplně stejné košile, kravaty, saka,
kalhoty - a určitě také i spodní prádlo,
napadlo mě.
Na rozdíl od některých veselých komiksů,
nebyli ovšem celí v černém.
Poněkud strnulou chůzí se zaháčkovali
přímo u našeho stolku.
Ten o něco větší se křečovitě uklonil.
Teprve nyní kapelník zaregistroval, že se za
jeho zády děje něco nevšedního.
Otočil hlavu.
A jakoby na něj dopadla železobetonová
kláda.
V tichosti se krhavě vypotácel ze židle.
Dřevitý fešák ho uchopil za rameno:
"Moci pan s nama odejit?!", zasyčela
slova, která mohla i představit chraplavý
hlas z megafonu na pouličním shromáždění.
"Prosíme si -", doplnila výzvu poněkud
laskavě neodkladná výzva toho menšího.
Můj bývalý šéf odvrátil hlavu a zahleděl
se přímo na mě: "Nějaké nedorozumění.
Budeš překvapený! Vrátím se a probereme
moji nabídku, ogare -", škytl a nečekaně
pevným chvatem do sebe hodil zbytek
sklenky.
Vrátím se?
Všichni tři zamířili k toaletám na konci
zahrádky.
Čas plynul. Tak jsem všechno nakonec
zaplatil, zvedl se - vrchní mně zavolal
taxík - no, a už jsem toto trio nikdy v životě
živoucím nespatřil.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 19. září 2023, 09:13
- 197 zobrazení
- 0 oblíbené
-
