N Á V R A T

Literatura > Povídka

N Á V R A T

"Už se ptám po několikátý! Kdy se u mě

konečně zastavíš?“, vykřikla do hloubky

pod sebou chraplavým tónem Sára.

"Sáro, a já odpovídám, už po stý? -",

nabral dech a těžce se drápal po kmeni stromu

vzhůru: "Ne, po stý! Tak nějak – no asi poprvý,

jeřábku -", opravil rodící se dialog, mladík, který

byl známý ve školní partičce pod přezdívkou -

Čína.

No, Čína?

Pleť měl sice tak trošku - jakoby pod

návlekem častých návštěv v opalovně

posilovny - vybarvenou až neobvykle

červeno-žlutavě.

Měl dokonce i šikmě nejasněně zastřený,

velice úzkou oční štěrbinou, nečitelný

výraz, a holou hlavu, jako patrně měl

v dobách své největší slávy i Džingischán.

Pokud tomu bojovníkovi na ní nenavlékly

otrokyně tradiční chundelatou čapku.

Po poddajných listech klouzavě stékaly

jiskřivé bublinky čehosi měnivého.

Jak rotovalo v hloubi jejich pomyslné nitro,

sluneční útoky do něj vnášelo, až místy

tak nějak zvráceně dramatické záblesky.

Strom, bytostně košatá lípa, patrně

už pamatoval stovky let.

Snad tisíce změn.

Těch oddaných, ale také těch méně

příznivých.

Prošumívaly v něm až dovádivě osvěžující

popěvky pastevců při odpočinku svěřených

koní. Ale i stád mlékotvorných a masotvorných

krav, sem tam se i tady pozapomněl býček -

krajem se probíjejících bouří, přeoraných

polí, oddaných partiček kokrhavých slepic

či občas nevybíravými souboji rozčepýřených

kohoutů.

Výdechy traktorů na vlnitých lánech.

Sára, netrpělivě posedávající pod vrcholkem

tohoto velikána, tak kolem dvaceti metrů

nad zemí, otevřela zeširoka svoje jeskynní,

až příliš hluboce posazené, chtivě černé oči.

Ne, že by se bála pohlédnout dolů.

Byla to spíš taková podvědomá reakce, která

ji přilila víc krve do srdečního svalu.

"Polez, jestřábe!"

Čína se křečovitě, takřka drásavě, přitloukl

rukama ke kmeni.

Nadechl se - a obrátil vyčerpaný pohled

vzhůru.

"Sáro, já už nemůžu -"

"Jak nemůžeš?!", prohrábla si rozevlátou

sukni, "dyť už ti zbývá jen dobrých deset

čísel, miláčku!"

Tak se tento miláček ještě vydrápal

na první větvící se rozeklan kmene.

Posadil se a chvíli jen ztěžka dýchal.

V poletujících mráčcích nad nimi začal

sílit vzdáleně šumivý hluk.

Vyčerpaný klučík vzhlédl na několik

rozptylujích se bílých čar na obloze.

"Jeřábku -", nestačil vydýchat myšlenku.

Země pod nimi se tak trošku, jakony

zachvěla.

"Já vím, Číno! Nejsem blbá!"

Málem se jí zatočila hlava, když se

konečně podívala vzhůru.

" Je to tryskáč -", chytila si konečky

svých vlasů a pevně se zapřela o větev.

Začala s pocuchanými copánky obtáčet

prsty na druhé ruce.

Ozvala se rána, jako když zase vzlétalo

éro z blízkého, částečně také všelijak

používaného letiště.

Čína se konečně zachytil za dívčinu

sportovní kabelku, která ji visela pod

nohama.

Kolem proniklo bezvládí.

Okolí se zahltilo nejprve do tepelné výhně,

poté na všechno udeřil chlad a nesmírný

klid.

Padali a padali.

Z pouhých obláčků kolem nich se stávaly

narůžovělé, po chvíli až vpravdě láskyplné

cestičky ke kulatému, blýskavému otvoru

na jejich konci.

Ševelení kolem se opět změnilo na ještě

větší, hlubokou tišinu.

Jak dlouho trvalo? Snad několik let?

Snad několik měsíců?!

Kolem nich se střídaly různě veliké řady

chuchvalců, mnohastranných pilek,

pichlavých trychtýřů, které obkroužmo

pronikaly až hluboko do jejich mozkovny,

pinzet, peánů a spousty neforemných,

lesklých nožíků.

První se rozhýbal kučeravý rybízek.

Jemně se vznesl od lůžka a nevěřícně

se rozhlédl.

V údolíčku pod ním, v rýžovém poli,

se čiperně pohybovalo několik podruhů.

Na hlavách se jim kymácely slaměné

klobouky. Sluneční žár se lámal o hřbety

statných býků, kteří se znuděně povalovaly

v bahnité půdě kolem.

"Kde to sme?", zaslechl povědomý,

ženský hlas.

Otočil hlavu.

"Jeřábku, tak jsme se zase potkali!",

překvapeně docela procitl Čína .

Nastalo opět až ukrutně povzbudivé

bezvládí.

"No přece - daleko, Jeřábku! Až příliš

daleko!"

Primář, který se přišel podívat po krátké

vizitě na lůžka urgentních pacientů, pohladil

šéfdoktorku jemně po rameni:

"Dobrá práce, kolegyně! Už se nám

konečně pomalu vracejí."