Ovzduší ještě nebylo, jak by se slušelo
začátkem léta.
Tráva se stále nejen po ránu prozelenávala
poněkud rozpačitě.
Květy bylinek stále ovšem váhaly jen
ve své připravenosti.
A už to jistě přijde!
Začaly se místy vyčkávavě kolíbat.
Od kořenů v nezbytných, elegantních
krocích dalšího slibného bytí?
Poblíž městysu, v proláklině mezi
dvěma krutě vysokými skalami, však
nastalo značné povyražení.
Když skupina archeologů vystoupala
na svoje terénní pracoviště, kde měla
všechny odkryté kostní pozůstatky
pečlivě uložené ve stanu v několika
bednách, místní hlídač nebyl nikde
k nalezení.
Skříňky byly poházené všude kolem,
víka byla odlámaná a drahocenné nálezy
historických kostních relikvií zmizely
kdoví kam.
Jinak tomu ovšem bylo přímo ve středu
mezi maringotkami, vozidly s krmením
či káděmi s vodou.
Láskyplní cirkusáci už od nevšedně brzkých
hodin zabírali místa ve vyhrazených částech
uměleckého dvořiště.
Od časných ranních hodin zatloukali
do země piloty, aby jejich kočáry nesjížděly
z hrbolů či vyšlapaných zmolin.
Zápasili s posunováním těžkopádných
ubikací divoké zvěře - zejména tygrů,
nosorožců, hyen nebo těžkopádných
žirafích odrostů. Přenášeli hranaté klícky
různých myší, potkanů hadů - ba, dokonce
i nevábně atraktívní kašírky řehtajícího se
vlkodlaka, která měla pobavit ještě před
vlastním vstupem návštěvníky.
Nad bránou na kolečkách, nad její střešní
nástavbou, se pohupovalo prosté sdělení:
"CIRKUS BUDE - vstup mírný!".
Pozvolný větřík, který se potuloval kolem,
sílil.
Prozatím se slunečně zářivá obloha začala,
i v tomto blýskavém žáru, dramaticky zatmívat.
Nevěstilo to opravdu nic dobrého!
Všechno se to rázem stávalo silně podivným.
Nad vrcholem velitelského bungalovu se vzápětí
objevila jakási mračná bobule.
Padala níž a níž. Až tento vigvam zcela objala.
Den se kulil až někam k vyvrcholení.
Původní snáška závanů se rodila víc a víc
k něčemu podivnému.
"Tak dost!", zavelel chraplavý hlas šéfa.
Vynořil se, jak nebývalo v těchto okamžicích
příznačné, přímo z pohupující se střechy
dostavěného, obrovského plátěného stanu.
"Nechte všeho! Za čtvrt hodiny všichni ať ste
pod šapitó! Bude moje stručná řeč!", ještě
chvíli doznívala varovná informace z jeho
ohmataného megafonu.
Netrvalo tedy dlouho a hranatí chlapíci
i vypracované, ohebné dívenky se hromadili
na křemenitém, pískovém podloží arény..
Pokukovali po sobě, z orchestřiště dorazil
chřastivý tón, jak trumpeťák nevydržel napětí
a vyfoukl vzduch z plic.
Po chvíli se rozhrnul barevný závěs nad
vstupem a do středu manéže vbalancoval
slavnostně strnulý principál.
Rozhlédl se po přítomných , a aby se snad
posilnil, mohutně vyvrhl do okolí zemětřesní
kašle::
"Tak! Chci vám... musím vám - a tak bych
vám všem dopřál jen vyslechnout, že si
musíte všichni ihned odložit všechny svoje
boty."
Pod ním to zašumělo.
Sehnul se a vyzul si nejprve svoji levou
a pak i pravou telecí mokasínu.
" A dál - budeme všichni od těchto
povzbudivých zlomů nadále chodit jen a jen
bosí -", zamračil se, jakoby podvědomě váhal,
kam tato změna povede.
Poškrábal se na zátylku.
Posadil se na okraj vyvýšeného, barevného
pódia pro slavné sloní výstupy a otřásl se
nenadálým třesem.
Nečekaně se prudce ochladilo.
"Dívejte, konečně se šéf raduje!", vykřikl kdosi.
Mezi spoluumělci vypuklo škádlivé veselí.
Někteří se dokonce začali poplácávat po
hrudích, hlavách i zádech.
"Ne, sestry a bratři! To není vtip!", vykřikl
do rozdováděného hřmotu pod sebou sedících:
"Poslouchejte mě dobře. Víme, že -", nestačil
však svoji větu dokončit.
(pokračování)