Lady Lazar

 

znovu jsem to udělala

beru si život

dělám to jednou za každých deset let

a zvládám to

 

kůže je mé chodící zrcadlo

světlá jak nacistické stínítko na lampu

pravá noha je těžítko

tvář nevýrazná

taková vrstva z ubrousku

má židovské rysy

 

můj nepříteli 

děsím vás ?

 

nos, oční důlky, sada zubů

nakyslý dech slábne

 

brzy už brzy

víko z rakve schlamstne mé maso

 

já usměvavá žena

třicátnice

mám deset životů

jako kočka

 

jsme u čísla tři

blbost mizet každých dalších deset let

 

 bude šou

tisíc žhavých drátků

dav chroustající buráky

rozbalte jim ruku nebo nohu

ať je stryptíz

dámy a pánové

 

tady mé ruce

kolena

nebo co je to za kvíz ?

 

kůže ? kost ?

 

nicméně jsem pořád ta samá ženská

a když se to stalo poprvé

bylo mi deset:

nehoda

 

podruhé jsem si byla jista

že to vydržím a nevrátím se

sklapla se jak ústřice

ale šťourali

rozevírali

 

umírání je džob

jako každý druhý

jsem v tom dobrá

 

dělám to jako peklo

doopravdy

jako poslání

 

ve vězeňské cele to nic není

 teátr

uděláte to a visíte jak flákota

 

 

návrat za bílého dne

stejné místo

ty samé tváře

stejná tupost

udivené výkřiky:

zázrak

 

a to mě sráží

 

za to se platí !

zírání na mé jizvy - zaplať

fonendoskop - zaplať

 

a taky se platí, moc se platí

za moje slovo

za kapku krve

 

za vlasy, za šaty

tak tak, herr doktor

tak tak, herr nepřítel

 

jsem opus, dílo

tavící se zlaté dítě

křičící v ohni

obrací se sem tam

nemyslete si

že jsem podcenila vaši pozornost

 

popel

popel !

šťourejte

dloubejte

 

kus mýdla

snubní prsten

zubní výplň

 

 

herr god

herr lucifer

pozor na mě

pozor zas !

vstanu z popela

a sežeru vás

 

 @ttragelaf

 

 

 

Lady Lazarus

 SYLVIA PLATH

 

I have done it again.  

One year in every ten  

I manage it——

 

A sort of walking miracle, my skin  

Bright as a Nazi lampshade,  

My right foot

 

A paperweight,

My face a featureless, fine  

Jew linen.

 

Peel off the napkin  

O my enemy.  

Do I terrify?——

 

The nose, the eye pits, the full set of teeth?  

The sour breath

Will vanish in a day.

 

Soon, soon the flesh

The grave cave ate will be  

At home on me

 

And I a smiling woman.  

I am only thirty.

And like the cat I have nine times to die.

 

This is Number Three.  

What a trash

To annihilate each decade.

 

What a million filaments.  

The peanut-crunching crowd  

Shoves in to see

 

Them unwrap me hand and foot——

The big strip tease.  

Gentlemen, ladies

 

These are my hands  

My knees.

I may be skin and bone,

 

Nevertheless, I am the same, identical woman.  

The first time it happened I was ten.  

It was an accident.

 

The second time I meant

To last it out and not come back at all.  

I rocked shut

 

As a seashell.

They had to call and call

And pick the worms off me like sticky pearls.

 

Dying

Is an art, like everything else.  

I do it exceptionally well.

 

I do it so it feels like hell.  

I do it so it feels real.

I guess you could say I’ve a call.

 

It’s easy enough to do it in a cell.

It’s easy enough to do it and stay put.  

It’s the theatrical

 

Comeback in broad day

To the same place, the same face, the same brute  

Amused shout:

 

‘A miracle!’

That knocks me out.  

There is a charge

 

For the eyeing of my scars, there is a charge  

For the hearing of my heart——

It really goes.

 

And there is a charge, a very large charge  

For a word or a touch  

Or a bit of blood

 

Or a piece of my hair or my clothes.  

So, so, Herr Doktor.  

So, Herr Enemy.

 

I am your opus,

I am your valuable,  

The pure gold baby

 

That melts to a shriek.  

I turn and burn.

Do not think I underestimate your great concern.

 

Ash, ash—

You poke and stir.

Flesh, bone, there is nothing there——

 

A cake of soap,  

A wedding ring,  

A gold filling.

 

Herr God, Herr Lucifer  

Beware

Beware.

 

Out of the ash

I rise with my red hair  

And I eat men like air.