Jde to Dobré Wow!

COŽE?! POLITICKÝ HOROR!!?

Literatura > Vícedílné

 

 

COŽE?! POLITICKÝ HOROR?!!!

(zlom)

 

 

 

Již čtvrtý den se bez ustání zlověstně lil

do mlhavého podhůří tak zvaný vodní příval.

Nad chaloupkou se občas rozsvítila vzdálená

záře osvícení.

Asi po půlhodince nebeský bubeník začal

mlátit s takovým akcentem, až z jeho paliček

odletovaly pořádné třísky.

Smrky a jedle, dokonce i statné borovice se

místy honily vzduchem jako pingpongové

míčky.

Nebo by se - jak se v okolí vrchů sarkasticky

tradovalo - čerchmanti se zase chystali

prásknout do rozvodů.

No, třeba drátěných cestiček elektrického

proudu?

 

Z těch - místními usedlíky, do jisté, až nevšední

míry i chápavě hladivých, byl - no, prostě mu

říkali - Rákosníček.

Tento milý padouch, který se projevoval hlavně

tím, že byl většinou zabarvený do přírodně

tlumivého trenškotu, do bahnivě sladěné kravaty -

ovšem s velice hladivou zásobou humlavých

slůvek, tudíž životem celkově obrněný.

Na tuto personu podle okolností pokřikovali někdy

pohádkově ty náš vodníku, jindy až tak trošku

závistivě, mlsný podvodníku.

 

 

V jádru to ovšem byl ten pochmurně nejveselejší

občánek z širokého a dalekého okolí.

Ovšem, jak vyrůstal, hromadily se v něm prazvláštní

energie.

Již řádku let nemusel vážněji pracovat,

zato se o to víc mohl věnovat svým, občas velice

podivným zájmům.

A tak se nyní troufale pohupoval pod okapem

chaloupky, z jeíhož nitra se ozýval dětský pláč.

Dal si ruce k ústům, jako by tvořil nějakou hlásnou

troubu a zařval: "Podemele ti to barák, až ti spadne

na hlavu, blbečku!"

Tatínek přibouchl vztekle pootevřenou okenici

a zamířil ke kolíbce. V tom okamžiku nastalo

ticho, jako když utne.

 

Maminka, která postávala u kuchyňské plotny,

se otočila. Vařečka se zlehka ponořila do omáčky.

"Mámo - nenapadlo tě, v tuto chvíli, nic lepšího, než

že bude děťátko nadobro hluchý!?"

"Proč by mělo být hluchý?", nadechla se a pohladila

tátu umaštěnou rukou.

"Jenom je toho teď na toho drobečka moc.

A taky se už potřebuje trošku vyhajat."

 

Hlava rodiny nejprve pohlédla na vyvalujícího se

chlapečka a poté její pohled zabrousil ke stropu.

"Dyť nemá žádný méno!", troufale se rozhodl."

Ehm - a těch pavučin se taky musíš konečně

zbavit! Co by tomu řekl, až si k nám bude

vodit kamarádky ze školy?", rozpačitě zakašlal.

Žena si konečně setřela z rukou omáčku a zaujala

téměř bitevní postoj.

 

Rázem se napětí roztahovalo kuchyňkou, jako

příšerně se kypící mlha nad okolní krajinou.

Na okna dorážel, čím víc údernější déšť

a to ve stále hojnějších šicích.

"Kamarádky ze školy, táto ...?!"

"No dobře -", pokýval roztržitě hlavou tatínek,

" tak sem to nemyslyl. Enem sem chtěl říct, že -",

pohladil děťátko láskyplně po lesknoucí se hlavičce,

" že by se mohl menovat - ?", skočila mu odvážně

do řeči maminka.

 

Bylo to takové rodičovské jednání, až se po chvíli

téměř mohli oba klidně vmísit mezi hromy a blesky,

které začaly objímat jejich vesničku.

 

Na pomalu se srocující sousedy - s nepodajnými

deštníky i jenom tak v barevných pláštěnkách

kolem porodního stavení, kteří přinášeli novorodičům

povzbuzující dary, přitom doléhala velice, vpravdě

cirkusová atmosféra.

V této bujařině nechyběly láhve či jen flaštičky

domácího vína, slivovice v čutorkách, nakládaná

zemina či domácí ovoce, narychlo napečené

buchty a ozdobné koláče - všechny společně drtilo

jakési, i vstříc odpornému běsnění bouře,

odevzdané nadšení.

Kdosi z davu vykřikl: " Bude to náš člověk!"

 

(pokračování)

Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 13. června 2023, 10:58
  • 98 zobrazení
  • 0 oblíbené