K mé nelibosti
přihlížím, kolik se toho kolem mění
mé město zdá se mi být tak odcizené
trpké
výhledy, které dříve hřály u srdce
splývají s nicotným nic
v každém lidském pohledu kráčejícím po ulicích
Musím přivřít oči a vzpomenout si
vydolovat pocity
tak jedinečně sépiové
jako mnohaletý prach na staré známé knize
radosti plna alespoň na chvíli
když k tomu ucítím parfém z dětství
tak mihotavý mžik
jako ta bronzovo šedá vzpomínka
Můj domove nechoď pryč
Vytrácíš se mi před očima
jako mé mládí a svěží tvář
V pravém poledním slunci
zabraná do odcizené práce
jako na náměstí ustaraný košíkář
Můj domove pln hořkosti
pln hrubosti a neohledů plnosti
Čpí ti v srdci smradlavé náplavy
A náletový plevel na každém rohu vesele tlející
každou minutu obrací mi žaludek
a hromadí v ústech zlost
když celá brunátná musím v tě jak fretka kličkovat
ve své mysli spravedlivé
co všechno je špatně
co všechno není fér
Útlak a bezmoc
domoci se práv na slušný život
na milé známé věci
mít je zpět
ty starobylé obyčeje našinců
to vše jen v tobě domove
V hlavě trudomyslného hřebíku
co je vratce po léta zaražen
Jak mračna plují oblohou
nedá se vzít zpět co se vytrácí
jak po matce pero co jednou dopíše
raději nechtít obrodu pošetilou