COŽE?! POLITICKÝ HOROR!???

COŽE?! POLITICKÝ HOROR?!!!
( úpal)




To ticho bylo peklem smrtonosného ohně.
Až na ten svistavý zvuk, který se ovšem
šířil jen v kostrbatých závitech toho matlavého,
co v lidskvých vyvýšeninách údajně hýří.


Tři bytosti, až na tu podivnou pantomimu kolem,
vyhlížely docela roztomile.
Jak se tak skláněly nad chlapečkem, člověk
by je mohl klidně považovat i za mimořádně
povedená trojčátka oděná do rosolu.


Svými netrefnými zorničkami, kmitajícími prostorem
téměř bezedných očních děr, zdánlivě nekonečně
hladily stylovou hlavičku růžovoučkého novorozence.


Čas se vlekl. Stejně, jako za okny stavení.
Oslňující, duhově rozptylované světlo však začalo
pozvolna ustupovat. Blížil se večer.
S jeho příchodem se vytrácely i částečky zdánlivé
hmotnosti.
Rosolovité obrazce vytvářely mizející pohlazení, až
docela do kruté prázdnoty.
Nakonec komoru zahalila jen všedně podvečerní,
snad i do chmurna laděná atmosféra.


Na dvorku poněkud zmateně zakokrhal kohout.
Ve stáji se žirafa opět bleskurychle proměnila
v koníka.
Slépky se rozzobaly.
Ovšem tvrdohlavý potůček před usedlostí
si svéhlavě dál prozpěvoval svoji obehranou
písničku.
A tak i vodní mlýnek si byl nucen dál prozpěvoval
svoji rytmickou melodii.


Od smrkového houžví se začaly blížit,
zpočátku jaksi rozmazaně, a čím dál, tím víc,
zřetelnější popěvky.
Tatínek byl ovšem mohutný pěvec.
A také se radostně vracel z lovu.
Kolem jeho vypracovaného těla se houpala
zaplněná nůše pestrobarevných hub i košík
vrchovatě zasypaný voňavými malinami.
"To bude oslava! Děťátku zavoníme - a tvářičky
potřeme pěkně do červena!", takřka se zalkl
očekávaným štěstím.
Protože však byly rozlehlé lesní cupaniny
až na vzdálenějším kopci od vísky, jen co
přeskočil - podle něj - zbytečně zaklikacený
útvar cesty, překvapeně pohlédl do údolí
pod sebou.
V úžasu zíral na velikou díru ve střeše vlastní
maštale.
"No, tohle!?!", vykřikl a odhodil nůši i košík.
Půlkilometrovou vzdálenost přeběhl v několika
okamžicích. Téměř smrtelný pot mu osvěžoval
tvář, když konečně rozrazil dveře chaloupky.
V polomrákotách doklopýtal do světničky.
"Ha!", vykřikl z posledních sil.


Maminka i s narozeným chlapečkem
se k sobě vinuly, jako Země a Měsíc.
A tak se samou radostí zhroutil na okraj
pohasínajícího ohniště.


Novorozenec okamžitě procitl.
Jeho modro modrá očka chápavě zamrkala
na ohřívající se osobu. Z prosliněných úst
plíživě zaklokotal řezavě oslňující zvuk.
Kouř se v tu ránu rozplynul, plameny pohasly.


"To sluníčko dneska ale pálilo!", neodpustil si
postesknutí, když se po kolenou blížil k lůžku.
Pohladil chlapečka, políbil maminku -
a rozplakal se.

(pokračování)