M U Z I K Á L - druhá část

Literatura > Vícedílné

M U Z I K Á L

druhá část

Klimek se nervózně otočil na asistenta režie

a pokýval hlavou. Ten chvíli roztěkaně hladil

destičku interkomu kdesi pod stolkem, než

se mu podařilo nahmátnout to správné tlačítku.

Chlapci v kabině, až těsně pod stropem divadla,

si konečně vydechli.

Šéf osvětlovačů, mistr zvuku i několik právě

pracovně volných kulisáků, kteří jako čumilové

postávali za zády těchto specialistů, se dali

konečně do předběžné rutiny profesionální

divadelní činnosti.

Světla v sále pod nimi opět pozvolna upadla

do vyčkávavě předepsané temnoty.

Ćtyři kulisáci za šálami po pravé straně

jeviště už pevně přidržovali těžkou konstrukci

imitace historické galéry, aby s ní mohli

jakoby připlout do mírně bouřících vln moře.

Šéf osvětlovačů posunul páčky na platu

ovladače.

Dva chlapíci v černých, skvěle střižených

oblecích, kteří se tulili do polstrovaných židlí

galérie pod stropem sálu, si jako na povel

posunuli obroučky slunečních brýlí až téměř

na okraj týla.

"Já to nebudu! Já to nebudu! Já to nebudu!",

šeptala si dívenka stále dokola - před svým

"ántré" dramatickým výstupem - nahastrošená

do stylově laděného polokostýmu z doby asi

před třemi tisíci lety.

Téměř jistě to ovšem byla v představách tvůrčího

týmu chladnokrevná bojovnice.

Ano - tak to většinou máme uloženo ve svých

představách.

Ovšem.

Nedobytná helmice, ocelí propletená vestička,

neuhasínající nitro a navíc i těžkopádné, plátěné

holiny.

No, co! Tak nějak si tvůrci i ostatní velín

připomínaly prapodivné dějiny.

Ovšem situace v podhoubí muzikálového teátru

se již delší čas chystala vysoptit.

Jako to bublavé magma, které se konečně prodere

nad povrch klouzavého života.

Kapelník zlehka zaťukal dřívkem o hranu svého pultu.

Hráči nasadili k jemně výbušné melodii.

Opona se začala zvedat.

A na scéně pomyslní diváci měli spatřit, co ještě,

pochopiteně, nemohli - vzhledem k předchozímu

komediálně laděnému ději - ani zdaleka vytušit.

Hrdinka se smyslně madechla a bojovně se přiklonila

k vířivé melodii, která zaznívala z orchestřiště:

"Já to nebudu - já to nebudu!"

Mistr zvuku připojil do reproduktorů zlověstné burácení

vln, skřehot racků a vzdálené kvílení lodních sirén.

Kulisáci si mohli konečně vychutnat svůj nástup

a tak se dali do kolíbavého posunu na střed jeviště.

Sem a tam, tam a sem, aby žertovně naplnili vizi

potácejícího se plavidla na vlnách.

"Já to nebudu!

Raděj si vezmu pobudu

kterej mě na svých křídlech

pronese lásky sněním

od kuropění

do kuropění."

A začala lomit rukama, div si je hereckém nadšení

neoprostila od kloubů.

Melodie byla k ději příznačná, text byl, jaký byl.

Dva muži ve výšinách sálu nadále, ve svých temných

oblecích, setrvávali v naprosté tichosti.

(pokračování)