Jak řešit klimatickou a ekologickou krizi dřív, než bude pozdě? Doba popírání každodenně viditelnějších příznaků od extrémního počasí až po mizející ptactvo a hmyz pomalu odeznívá. Všichni, včetně politiků a největších korporací, se začínají alespoň tvářit, že krizi hodlají nějak řešit.
Jenže to má háček. Dominantní představou o řešení je dnes totiž takzvaný „zelený růst“ — představa, že ekonomiku půjde tak jako doposud donekonečna zvětšovat, a přitom snížit spotřebu energie a zdrojů, a tak i její ekologickou náročnost. Na tento cíl — takzvaný decoupling neboli „oddělení“ ekonomického růstu od ekologických škod, sází politika celého západního světa, včetně USA a Evropské unie.
Perestrojka kapitalismu
Problém je, že se množí důkazy a argumenty pro to, že tento přístup nebude a nemůže fungovat. Empirické
studie z posledních let dokládají, že emise nepůjdou při zachování ekonomického růstu snížit dost rychle pro udržení teplot na planetě pod bezpečnou hranicí.
I kdyby to šlo, přechod na „čistou“ obnovitelnou energii by v růstovém modelu vyžadoval natolik extrémní množství surovin — zejména kovů — že by sice možná vyřešil klimatickou krizi, ale místo ní by vedl k ekologickému kolapsu jinak. Zejména kvůli masovému vymírání druhů. Právě extrakce materiálů, a nikoli plastová brčka a jiné drobnosti, je zodpovědná za 90 % úbytku biodiverzity. „Zelené“ plány USA a Evropské unie přitom už dnes poptávku po kovech zvyšují a vedou k prvním konfliktům s komunitami ohroženými těžbou.
Jinak řečeno: stále platí to, co nejpozději před padesáti lety předpověděla zpráva římského klubu o „Mezích růstu“: nekonečný růst na konečné planetě není udržitelný a musí vést ke kolapsu. Jen místo vyčerpání zdrojů dnes kolaps hrozí dříve kvůli přehřívající se atmosféře a kolabujícím ekosystémům. Program „zeleného růstu“ je v tomto kontextu potřeba chápat jako jakýsi pokus o „perestrojku“ dnešního neoliberálního kapitalismu — pokus dnešních elit zachránit systém polovičatým řešením jeho vnitřních rozporů.
Jenže jak z toho ven? Když mnozí poctivě smýšlející ekologové, sázející osud planety na technologie a inovace, na vršící se evidenci o nemožnosti zeleného růstu narážejí, reagují někdy i hněvivě, a právem se ptají: co tedy nabízíte?
Nejčastěji zaznívajícími argumenty přitom přestávají být ty pro možnost zeleného růstu, nýbrž ty polemizující s uskutečnitelností alternativní cesty, tedy přechodu k nerůstové či „post-růstové“ ekonomice, která by se s růstem rozešla: „nevíme, jak by měla taková ekonomika vypadat, neexistují její praktické příklady, a i kdyby, stejně je nelze prosadit, protože by takový program nutně musel vést k poklesu blahobytu a kvality života.“
J. Patočka, deník referendum
Autor
