MILOSRDENSTVÍ
Literatura > Povídka
M I L O D A R
kapitola druhá
Pečlivě si utřel ruce.
Žena mu přičísla mokré vlasy.
Poměrně hlasitě vzdychla.
"Díky -", neodpustil si obvyklou
ranní poznámku, která se mu laskavě
vložila do úst, když se mu Šomta
hromadil hlavou.
Pohlédl k pootevřenému oknu nad
koupelnovým setem.
"Brouku, a ti ptáci venku řvou a řvou!"
"Jistě. A budou ještě chvilku řvát!"
"No -", pokusil se o náladovku,
" ta milovaná hrůza !"
"Brouku, a néésou to ptáci -",
odložila kelímek s pomádou,
"sou to přeci pořád jen naše zvířátka. Že?
A taky tvoje kachničky a vodotrysk.
Pštrosáči a kačenky a -", lehce mu
zapíchla prsty do zrýžovatělého čela.
Poškrábala se v zátylku.
Už, zdálo se, měla těch evidentně
hebkých, spisovně ne tak zcela
příbuzných, šroubovitých úvah,
tak akorát dost.
"Brouku, kolik je ti jařin?", zamračila se
na psisko.
Šomta se na ni - mohlo se nejen zdát -
až láskyplně, podíval.
"Tak, kolik, ty moje nudličko!?
Psík se zavrtěl.
Něměl už opravdu delší dobu moc
rád, když se s ním takto pitomě
pokoušela kamarádit.
Z tlamy mu vyšlehlo cosi, co ovšem
byl ve skutečnosti jen varovný plamínek.
Vrčení se zesíleně odrazilo od medových,
mlčenlivých tapet.
Sluneční svit po chvíli dopadl na podlahu.
Zvolna se prodlužoval až k výšinám pokoje,
dokud nezasáhl pod okny suterénu i okolní
nížiny plazivých keříků, stylová umělecká
sousoší v zahradním amfiteátru - a vzápětí
začal hladit i romanticky roztroušené domky
v okolí.
Rodinky, a ostatní soukmenovci, propukly
do svých běžných nálad.
Mašinky i velitelé se do zrozeného dne
opět žádostivě vrhaly, tráva opět bujněla.
Rozkvět a povzbudivý dech se povzbudivě
prodlužovaly.
Neuplynul ani měsíc a do dvou domečků
až na samém okraji městečka se konečně
nastěhovali jejich noví majitelé.
Vypadalo to na dvě, už na první pohled,
značně neobvyklé rodinky.
Patrně se jednalo o zrakově postižené
občany s nějakou nábožensky chápanou
složitostí.
Nikdo je nikdy neviděl - ať už v kteroukoli denní
či noční hodinu - bez temných slunečních brýlí
na očích!
Na všechny - opravdu všechny - spoluobčany,
které ovšem denně potkávali, se už od první
viditelnosti podivně roztomile usmívali. Kupodivu
jim už z dálky rozmáchaně kývali a následně,
téměř studeně, roztřeseně, potřásali i nabídnutýma
rukama.
Ať bylo ráno, podvečer nebo třeba, pro opozdilce,
téměř noc.
Některým sousedům snad jen trošku vadilo,
že kolem nich stále stíhalo pobíhat stádečko
neustále pobrukujících dětí.
Skupinky chlapců různého věku - sem, tam
i boubelaté dívenky s temnými plenami, či už
docela bez nich.
A ta móda!
Stále celí, od paty až po většinou tajemné
klobouky , stále v satanisticky provokující
temnotě!
Partička Klížkových se vznášela v bezbřehém
osvícení.
Přes zářné blesky kolem nich nepoznávala,
co se s nimi vlastně děje.
Kdo je kdo? Kde je jejich bytí?!
Ba už vůbec ne, jak ten napichující kolotoč
vlastně skončí.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 27. srpna 2022, 08:56
- 68 zobrazení
- 0 oblíbené
-
