M I L O D A R
Literatura > Sci-fi
M I L O D A R
(kapitola první)
Byl to den, jako téměř kterýkoliv jiný.
V měsíci, v několika měsících - a nakonec
i v roce, či v historickém sloužení.
Bohudík však právě dnes zase pražilo
slunce, půda v okolí poctivě dále vysychala,
akáciím se nesmlouvavě klátily větvičky blíž
a víc k zemi - prostě, přírodě se patrně
zachtělo, vptipně rozšiřovat pouštní doménu
na severu dosavadního saharského
království ještě víc za novým poznáním.
Kampak?!
Protlačovaně dusivá, na kterou si
už za ty dlouhé měsíce, a snad i roky,
všemu radostnému přístupní občané -
v poklidné osadě - s vlastním potěšením
museli s typicky osobním elánem šikovně
přivyknout - přivolávala z hůry změnu.
Jako většinou.
A zase nic.
Obloha se tradičně dobírala kosmickou
modří.
Nikde prošedivělý mráček, nikde čiperně
hýřivý ptáček!
Tak už to prostě v tomto kraji chodilo
a stále dál chodí.
Dívka se přetočila na pravou stranu.
Zatřepala hlavou - kdo to, sakra, zase
nemůže spát!?
Na čele ji zlehka kropenatěla další nadílka
zasolených krůpějí.
Protřela si nejprve levé oko. Vzdychla.
A i to pravé.
Bušení se ozvalo znovu.
Odhrnula lehkou letní deku na svém
těle. Vstala, nasadila si brýle a zamířila
ke vchodu.
"Tak už konečně votevři, brouku!",
zašuměl za dveřmi naléhavě známý hlas.
"To je dost -", kýchla a utřela si nos,
hned, jak pootevřela vrátka.
"Neseš už konečně taky něco k snídani?",
unaveně se vkládala do zvuku, který se
začal pomaloučku loudit do jejího vědomí.
Hodiny ovládly okolí. Bylo právě osm.
Pohlédla na přinesený pytlík, který už
netrpělivě očichával i Šomta.
Vyplázl růžový jazýček. A ihned po něm
dostal výchovnou ránu, až to kychyňkou
mlasklo.
Pouliční rotvailer se nenechal zmást.
Ucouvl, srst se mu za ušima zavlnila.
Radostně zaštěkal, zamlaskal a poskočil
na svých krátkých nožkách.
Vyskočil téměř za hranu stolu.
Asi ho to pramálo fyzicky potrápilo,
protože mohutná, kolíbající se slina,
která se mu právě odchlípla z tlamy,
téměř ztuhla momentálním přetlakem.
Způsobně, hlavně asi tradičně, si však
po chvíli ustlal na svém oblíbeném
místě. Přímo pod pohovkou vedle
starodávných kamen. A slastně čekal,
co navyhnutelně přijde.
Asi před hodinou, právě když se kdekomu
noční představy loudily k otevřeně laskavému
pokračování, muž vyrazil v zamlženém
polotmí - s kovbojíčkem - psím křížencem
Šomtou - jako obvykle, na povinně odlehčující
ranní, kakadózní výšlap.
Po svém návratu se na okamžik soustředil
na výšlap k umyvadlu.
Oplachoval si tvář - a po chvíli i obě ruce,
Otočil se na přítelkyni.
"To psisko mě za chvíli utahá k smrti -"
"Vykašli se na Šomtu!", pohlédla na zvíře,
které právě odtrhávalo maso od části
polámané žeberní kosti.
Starosta hlásil, že se ztratili Klížkovi!"
"Slyšeli sme to. Šomta, jako obvykle,
zrovna trousil přímo pod tím zasraným
ampliónem.
A jančil, jenom když uslyšel, že v rozhlasu
prsklo.
"No, vidíš!"
"Snad si nemyslíš, že je teď pudeme,
všichni zase hledat?!", vztekle odpověděl.
"No, na úřadu prej o tom věděli několk
dnů - píchla do mně ráno súseda -",
doplnila povzbudivou ranní náladu žena.
Avšak spořádaná rodina Klížkova
se rozplynula.
Po několika dnech se počet dalších
hledaných v okolí začal blížit do desítek,
ba stovek.
Inu, v tomto hektickém období, se děj
převaloval sem a zase tam.
Lidé si polehoučku prostě zvykali.
Nad dušemi se ovšem stále víc a víc
rozvlňovalo to rozrůstající se - v nárazech -
až osvobozující vytí.
Prudké údery temně šedivozeleněhnědých
mraků, které se v okamžicích nahromadily,
a stejně prudce se začaly jakoby rozplývat
v přípravách na příští příval, přivolávaly opět
ten blaze osvěžující děs.
Co tajemnějšího těm lidičkám v nadějích
zbývalo?
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Body od neregistrovaných
Autor
Kai- 3.4 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 1 hodnocení neregistrovanými
- 06. srpna 2022, 09:47
- 310 zobrazení
- 0 oblíbené
-
