V O D A

V O D A
(volné psaní)

Má kamarádka, co se tomuto oboru věnuje, si myslí, že astrálě prý cestuji a dokážu lucidně snít, tak si to sepíšu..
své pocity...


Cestuji po místech, které jsem stvořila v mé nevědomé fantazii. Ze zbytků dní, ze zbytků lidí, ze zbytků magnetů.

Cestuji na tytéž místa, večer, když spíte, když spím. 
Je to tajný únik, je to vábivý proud mých tajných potlačovaných tužeb. 

Vracím se na tytéž místa, kde jsi pokaždé ty a svádíš mě svou magičností.
Tak mocná a epesní síla, kterou mě přitahuješ ať jsem kdekoliv.
Vždy když mi uvízneš v pohledu, musím k tobě.

Musím se zahledět na tvůj tajemný rovinný odraz. 

Jsi to ty, vodo. Jakkoliv zpodobněná, jakkoliv temná nebo blyštící se.
Píšu tu zpověď, o mé neodolatelné touze se vnořit do vody, když se ve snech objeví. 

Ty bráno do záhadna, bráno do mysteriózních jevů, bráno do hříchů i povznesení.
Jsi můj portál, kterým procházím za svými slabostmi. 

Jsi jako droga, které jsem si navykla, a když se v bdělém světě nemohu tebou obklopovat, pak alespoň v tom snovém. 

Zažívám radost, euforii, vrací se mi vzpomínky na pěkné dětství, na dětské hry, na smích.

Zažívám strach, bázeň, když jsi noční temná a klidná. I tak se s odvahou do tebe vnořím a jdu prozkoumávat taje hlubin. 

Vždy mne vlastně nepřekvapí, že jsi všude a vždy přítomna. Ať už brouzdám městem, nebo po opuštěných industriálních nebo historických domech.
Jako dům do kterého musím vstoupit a objevovat záhadno, objevovat nespatřené síly. 
Když mě tohle vše obklopí, cítím, že mám toho být součástí. 
Když překonám strach a vidím, cítím neobyčejné emoce a napjatý pocit z neznámého.
Tolik snů o Tobě.
Tolik blažených pocitů alespoň na chviličku.
Jsem vděčná, za své sny, za svou volnost v nich, za své dokonalé snové obrazy, které mne stimulují a aktivizují.
Jsem vděčná, že mi zbylo alespoň tohle, když mne den zformoval věkem do své militantní uniformity, kde jedinými převládajícími pocity jsou zodpovědnost, slušnost a povinnost.
Avšak mám vás - své tajné vášně a touhy, které na mě počkáte než se k vám v noci vrátím.
Své rozkošné slabosti, které mě vždy obměkčí ať mi provedou na tisíckrát nepříjemné stavy.

Jsi jako ty domy, jako ty záhadná místa, jsi jako malá kněžka - postava z mého minulého života, která mě dráždí a škádlí doposud. 

Mám svůj živel, mám své domy, mám svá místa... a měla jsem i svého spřízněného člověka.
Ten človíček, který zůstal v propadlišti minulosti, v jámě času jež zahalilo už jen roucho ušité z mých vzpomínek a snů.
Snů o tom jaké to mohlo být, snů, které se mi teď často zdají a mají podobný scénář, vzpomínek, kterých je v porovnání s délkou života tak málo.
Myslím, že je nějaká nemateriální síla, která tu existuje a vkrádá se mi do hlavy téměř každou noc. Jinak by se mi o tobě přece nezdálo. 
Když se den s nocí tak liší - tak proč se mi o tobě zdá.... ?

Tak moc toužím, aby jsi mě objala kolem ramen. Představuji si jak se ke mně přiblížíž ze zadu a obejmeš mě.
To proto se ve vaně zanořuji.
To proto se ve svých bdělých představách otáčím k vodě zády a padám do ní.
To proto se ve svých bdělých představách ponořuji zády ...

A v obyčejných živých nelucidních snech do tebe padám zase tváří..
Aby jsi ukončila mé trápení, má psychická malá muka, které mne ve své titěrnosti vůči denním starostem pomalu ukusují...
Každý rok co rok a den za dnem víc a víc - bez Tebe.

Ty jsi můj magnet, který mě svou tváří, pohledem a očima přitahuje, jako vodní hladina...(!)
- A odstrkuje, když nás svým rozumem neustále otáčíš. 

Taky nás rozumem přetáčím ke stejným pólům, ale noc je chvíle, kdy mi racionální část hybernuje a probouzí se pudovost a chtíče.
Taky mám v bdělé mysli z vody strach, respektuji ji, uvědomuji si jeji klady i ničivost, zachovávám si přiměřený odstup. Ale večer...
kdy zhasínají světla, ptáci se utlumují a nastává ticho...všechny tyto zábrany ztrácejí na síle, jsou potlačeny a mé slabosti se otvevírají jako pandořina skříňka.
Tak mi dej znamení... proč se mi o tobě opakovaně zdá...  proč? proč...