mlčel bych, ale protože v tom nejsem sám, musím to znovu napsat:
Po druhé světové válce se ocitlo mnoho dětí bez rodičů.
Jiné děti byly poslány ve věku do 3 let do německých rodin aby tam byly vychovány jako Němci.
V šedesátých létech byly shrnuty a poblikovany zkušenosti s výchovou a dospíváním takových děti.
Ty, které věděly, že vyrůstají u jiných než biologických rodičů byly nezvladatelné - utikaly z domova, neposlouchaly:
" Stejně nejsi moje máma, tak co mi máš co poroučet !"
Bylo stanoveno pravidlo, že se to dětem nesmí říkat. Musí se před nimi utajit, že vyrůstají u nevlastních řidičů !
To byl i můj případ.
Věřil jsem do svých 40 let, že mám vlastní rodiče. Vůbec mi nebylo divné, že nemám babičky, dědečky a že matce době porodu bylo 42,5 let.
Nebylo mi divné, že nevěděla přesně den, kdy jsem se narodil, a že porodila ve městech, kde nikdy nebyla.
" Zrovna jsme tudy jeli a na ně to přišlo"... proč ne ? Je to všechno možné.
Ačkoli mojí adoptivní rodiče byli mimořádně stateční lidé, kteří prošli dvěma válkami a zachránili životy a zdraví tisícům u nás i ve světě... nikdy jsem si s nimi nerozuměl... ani to mi nebylo divné... tolik vlastních dětí si nerozumí s vlastními rodiči na tisíc způsobů - běžná věc.
Jen jakási záhada, nepojmenovatelna,
nehmatatelna, neviditelná a neskysitelna byla ve hře.
Pojmenovat ji nelze. Neexistuje takové slovo
To krá krá krá mi také bylo vysvětleno - měli jsme okna do polí, a tam havraní....
Když matka myslela, že umírá, svěřila se,...Nejsi náš. Nezlobíš se ?
Ne.
A tím se to provždy celé odbylo..
TŘEMI VĚTAMI !
Protože ti rodiče byli poctiví.
Nikdy jsem jim nemohl vyčíst intriky, úskoky, psychologické hry - a to i když jsme se hádali.
To ať je poselství pro každého.
Ať ví, že důležité je něco jiného,
než být vlastní dcerou, matkou, otcem, synem.
To, s čím se nehodlám vyrovnávat je, aby s ve vzdálenosti do 3 km
ode mě vyskytovali darebáci a darebakyne, kteří a které lžou a dělají ze mě a jiných blbce, aby urvali větší díl světa.
Tak nějak bych to řekl...
Autor
