HLADINA STOUPÁ
Literatura > Povídka
HLADINA STOUPÁ
Pohlédl přes sklo akvária na nedočkavě
vyčkávající, elegantně promísené kamínky.
Jemně odsunul krycí sklo a začal sypat
do vlnící se hladiny krapetky soli.
A opět uslyšel ten neodbytný hlásek:
"Proč je plašíš? Proč je z klidu plašíš?!"
Zarazil se.
Pročpak bych je měl nechat chcípnout
hlady? To by nebyla přece žádná sradna!
Zakroutil hlavou a usadil sklo na původní
místo.
Au!
Vykřikl a strčil si palec do úst.
Měl sem ten okraj zabrousit. Nebo celý
sklo už dávno vyměnit. No nic.
Přišoural se k psacímu stolu a posadil se.
Zabořil pohled do namodralého monitoru.
Chvíli se probíral řádky. A čím dál, tím silněji
kroutil hlavou.
Nakonec mu, snad vysílením, upadla přímo
do středu klávesnice.
Byla to taková rána, že to se všemi jeho
sny prudce cuklo.
Muže tento hluk rázem probral k lidskému
vědomí.
Narovnal se, protřel si zakalené bulvy
a prohrábl do čela propadlé vlasy.
Zahleděl se zmateně na stěnu před
sebou.
V osudovém rozkmitu na něj tupě
z historických obrazů zíraly tváře hrdinů.
Pocítil opět ten neutuchající povel k činorodé
prázdnotě.
Ruce se mu roztřásly - nebylo vůbec divu,
doba, která toporně chlácholila ulice
kolem něj, spěla k rozkmitanému nadšení.
Popadl mobilní krabičku.
"Ano, vážená, rezervujte mně léčebný
pobyt u toho vašeho oceánu!"
Neuplynulo ani čtrnáct dnů a spisovatel -
značně vesele populárních příběhů - vstal
z bodavě pálícího, pobřežního písku.
Z příručního baťůžku, který se ochlazoval
ve stínu slunečníku, vytřepal zbytky vody.
Vybalancoval rozpohybovaný sáček.
Vstal a zamířil k čeřícím se vlnám.
Z igelitového pytlíku propustil stádečko
milovaných oblázků - těch soudruhů
a soudružek - do chápajícího příboje.
Vydechl, oklepal si zrnitou zátěž na svých
chodidlech - a proskočil za nimi do tajemně
věčných hlubin.
A mořská hladina - v náladě jakési temné
hmoty - neuvěřitelně dále stoupala
a stoupala.
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 2 komentářů
- 1 hodnocení
- 08. května 2022, 08:36
- 263 zobrazení
- 0 oblíbené
-
