A JSOU TU!

Ttragelaf: Oprava:
Kdo píše (rovná se publikuje, přednáší, školí, akredituje, zkoumá, analyzuje, počítá...) - nezlobí.

Kai: Zarazí se v davu panuška jedna, jež rozumí těm opeřeným úvahám...."

Nikdo by to nenapsal lépe.

A ptá se: "Co nám schází".

Pravý život není ten, který požadujeme,
jakmile někdo volá číslo Záchranky.

Život je formou bytostného tázání.
Anna Hogenová


P.S.
No, zkusme tohle říct naším lékařům, lekarkam, sestrám, sociálním pracovníkům, logistikum, architektům, manažerům, priridovedcum....

Když jim to řeknete, sledujte, prosím, ci se stane:

Začnou být oborově profesionální a začnou to rozebírat.
Pak se dozvíme:
Všichni žijeme v blázinci (Radkin Honzák).
Jste zanedbaný ( moje obvodní chirurgická lékařka po té, co jsem rovnou ze šichty přišel v mobterkach s rozdrcenými lokty na ošetření).
Mluvit pravdu je sociální šílenství.(děkan lékařské fakulty).
Máme morální exoskelet ( ekonom Tomáš Sedláček).
Vypadáte jako syndrom Lawrence - Moon - Biebluv (prifesorka Seemanová).
Tak na tyhle špíny mi tady vydelavame a platíme daně ( sestra na poliklinice).
Žijeme v době tekuté (Z.Bauman).
Žijeme v postmoderním guláši (Bělohradský).

Co tím chci říct ?

Že hlavně žijeme v době POPISNÉ.
Doba popisná znamená, že se jeden vůči druhému, jeden vůči světu - vymezujeme popisem.

Jsi vyhořelý. ... a vůbec nikomu nevadí, že to je totéž jako když řeknete jsi sériový vrah. Protože já nejsem vrah, to se dá dokázat, ale jestli jsem vyhořelý musí dokázat jen a jen odborník z pracovního lékařství.

Doba popisná znamená, že jsi píše, nezlobí.
Nechme tedy básníky, romanopisce, lékaře, ekonomy, biology, inženýry psát, a oni nám dají pokoj.
Napsali už toho tolik, že je to Babylon.
A oni se v tom přehrávání, zabere jen to celý život a hodí hezké prachy a pár titulů před i za jménem.

Proto NESTAČÍ JEN PSÁT

....z toho jde strach.


Já, milý kolego, děkuji za hlubokou báseň, kterou jsi napsal.

Hezký víkend

Tragelaf,
moc zajímavě napsaná úvaha o duších
"člověčenstva"...
Vážím si Tvého obzoru, ať již v jakémkoliv
směru.

Vážím si každého takového díla.
Ono nevzniká, jak si lidé myslí, tak,
že někdo nadaný nebo inteligentní
sedne za stůl a má to hotovo, a tudíž
je poesie záležitostí básníků.

Ano, ne každý to čte. Většina to nečte.
Zvláště tvrďáci se pousklubnou nad verši.

Ale ty verše se tvrdě rodí život, ani mnohdy sám autor to neví.
Už se nezabývá tím, kde se vzala ta neobvyklá slova a slovíčka.
Ona se rodila ve chvílích, které mohly být krásné, ale i těžké.

A tak se bezcitně usklibneme nad verši, které jiného těší nebo bolí či naopak inspirují, povzbuzují... nedej
bože burcují.

Ale doba je digitální a technickým.
Česko nečte.
A když čte , tak čte Twitter.

Nemá pochopení ani předporozumění
při uchopení básnické řeči.

Petr Hruška tedy začal psát
APOETICKOU POEZII.
To je poezie, kde žádné slovo, verš
ani sloka nesmí připomínat báseň,
ale po přečtení to báseň je.

Anebo se dělají různá show, hudební, barevná, aby se to okořenili na povrchu a mělo ty emoce.

Emoce frčí. Hloubka nefrčí.

Ale už moc kecám.

Hezký večer.

Ttragelaf,
děkuji za vyjádření.
Vážím si -

.
rozčarují do výšin
.
.
.

-