Jde to Dobré Wow!

ZÁHADNÝ KUSKUS

Literatura > Vícedílné
ZÁHADNÝ KUSKUS
  závěr 
 
 
 
"Do hajzlu! Výborně! Skvělé!", vydechl 
rozpačitě povzbudivě Maestro Go 
a zaškrtl si jakousi poznámku ve scénáři.
"Mistře, dáme si pauzu na nudle? Protože, 
ehm - už se na nás patrně valí hladová
poušť", zaslechl Go pichlavě opatrný hlas.
"Jistě. Ste všichni moc na sračku -", 
zhasl lampičku na svém stolku a otočil se 
k příšeří za sebou. 
Pohladil si místo na těle, kde se běžně všude 
nachází žaludek.
"Ony a oni, máme před sebou krátký oddech -".
Posunul si bachratou přikrývku hlavy na týl 
a kýchl: "Tak se budeme, ale snažte se, rychle, 
rozdrápávat do těch vašich výmluv, že!", 
odevzdaně povzdychl.
 
 
Umělci se ze sálu začali potěšeně vytrácet, 
zatímco všude venku, v okolí jejich zduřelých 
chýší, se prachové bročky tryskově spojovaly. 
Nebylo pochyb, že až promyšleně zvládají 
narážení jednoho do druhých. Spojovaly se
v tryskovém proudění, zvedaly kamení kolem
a vířivě se podhrabávaly i do podzemí. 
Nesmírně hranatě se nakonec mísily 
v podivně pokroucené nesourodé celky.  
Tyto proudy dmýchaly okolím, až bylo
konečně zřejmé, že bouře přesáhla
svůj přípravný limit.
 
Když se Kuskus začal silově šířit, 
clona potemnění rostla a rostla.
A to až do okamžiku, kdy uhasla 
v dokonale rozkypřené temnotě.
Po nekonečně bezcílném úseku bylo
vše kolem odsouzeno k nádělu příští,  
rudohnědé, dokonale zarovnané a dočista
nedýchatelné atmosféře.
Balvany, drobnější kamínky i horký písek
dopadly. 
Jemný prach se malátně usadil. 
Byl to jen zlomek času. Snad den, snad
několik dnů. Snad rok? 
Čas si tady ovšem zase nadšeně pohrával 
s termínovou bezvýznamností.
 
 
 
Ródlující přívaly návštěvníků se v přefoukaných 
kostýmech - často i ve velice elegantních 
návlecích - rozkývaně plížily k sousoším nad 
přední stranou historicky nadýchaného balónu.  
A nad nimi, z výšky, ti starobylí, kamenní 
nemluvové, nebetyčně zarmouceně mile 
odpovídaly na cokoliv: 
"Jen pojďte dál, komandatoři  - vstupte!", 
hýřily zaprášeně pod sebe vytrvalou věčností.
 
Chvílemi to vypadalo jako v podivném
snu.
Všude kolem se rudá křísila se zahnědlou, 
černou, prudérně zlatistou, nažloutlou, 
dokonce i fialovou.
S drobnými ptáčky pod krkem, naditými 
šálamy pod svými výšinami - inu šatnářky 
měly co dělat, aby návštěvníky způsobně 
odbavily před vstupem do nadvšedního 
tyátru.
Pobíhaly sem a zase tam. Tam a opět 
sem.
Poskakující uvaděči v bytelném prostoru
sálu měli také co dělat, aby toho posadili tam - 
a toho s šišatě nevšedními tetičkami a strýci, 
zase tím pádem přesídlit s úklonami onam.
Nakonec, ovšem pochopitelně, jak bylo
i při této soukromé předpremiéře dramatu 
jisté, vše se vyvíjelo v dokonale obvyklé
souhře.
 
Zaznělo troubení, které se hřmotně rozšířilo
z krunýře obrovské želvy.
Ta bestička se objevila zajímavě vytesaná 
v náruživých barvách do ztěžka se zvedající 
opony. 
Sál očekávaně utichl.
 
 
První dějství díla tedy začalo.
Na scéně se postupně vystřídali všichni
herečtí kolegové.
 
"Řekni mi, dělám to dobře!?", zamrkala
na chodbě vedle jeviště po závěru prvního
úseku na partnera Klůň.
Melolis si z posledních sil zabořil svůj narudlý
chobot do těžkého rukávu divadelní róby.
"Ten odporně namíchaný přetok - ty 
smrdutý chcánky - no v hledišti je to 
trošku navnadí, viď ?!", ztěžka  se pokusil
nadechnout. 
"A jak tvým tělem bouchá ta reakce 
ze sálu ?", zeptala se Klůň.
"Taky, jako cosi přívalovitýho odnikud -", 
vydechl Melo.
 
 
Jakmile ozáření pod konstrukcí sálu pohaslo, 
diváci se mohli, v takřka vzájemně stále
šeptavém poklidu, opět přesouvat do několika 
oddílů přísálí.
Obslužna rozdávala. 
Toalety ožily a podařené výlevy z hloubky 
děje do sebe postupně svádivě narážely, 
jako mramorové kuličky na občerstvujících
plátcích z kdovíčeho.
V šatničkách jen znuděně probleskovaly 
odložené skafandry.
 
"A kdo je ten Hamlít?", neudržela se 
dáma v kroji, který se nesmírně podobal
chuchvalcům vypuštěné páry.
Muž po její levici se chápavě přitočil.
"To je přece ten s bílými osrstěními. 
A vypadá, jako šouma -", snad i vtipně 
poznamenal.
 
 
Neodbytně se ozvala siréna, která jen 
úderně předvídala, že je přestávka u konce.
Ale písečná bouře před nimi už konečně
udeřila. 
A to - i v těchto podmínkách - doposud 
nepřekonatelnou silou.
"Kuskus udeřil! Je tady!", bylo chaoticky slyšet 
ze všech stran.
Diváci začali padat, vráželi jeden do
druhého - běsnící smrtoš vytrhával židle,
křesla i lámal ostění sálu.
Běs je ve vteřinkách přikrýval fůzí
mikroskopického prachu.
Už jim i jejich neprodyšné, staromódní
hábity nebyly prakticky k ničemu. 
Zubožené výkřiky utichaly a postupně
mizely v černonarudlé přikrývce.
 
 
 
Kdesi v dálavě ovšem právě vycházelo 
staronové poznání. 
Svítalo. 
Kohouti se probouzeli a začali si roztřepávat
peří. 
Vrtěli čírami na hlavách, zobali si nožičky 
a začali se kokrhavě rozhlížet po svém 
okolí. 
Z přístřešků vzdálených budov kravínů 
sílilo pozvolné podupávání stád, bučení 
a chrochtání.  
Ovce a berani ze vzdálenějších horských 
salaší se prudérně potrkávali. A to i v rozpuku
před rašící budoucností.
 
I touto částí - v prvních okamžicích -
začala nárazově bušit podivná, poněkud 
zmateně nejasná, občas mezi nadšenci 
až krutě zlověstná výzva.  
 
Čím víc, tím neodkladněji, nakonec probouzely 
ječivé hlaholy i ty nejodolnější spáče.
V městečku rázem procitly také pouliční 
reproduktorové hlásky:
"Vážení spoluobčanéé, mmimnořáádné 
hlásáánníí městskéého hlasu! Opravuji -
rozhlasu -", deklamátarka si patrně musela 
nasadit i brýle, aby ji text, který měla přečíst, 
nepůsobil ještě větší problémy, "blíží se    
k nám událost -", odkašlala si.
"Je to mimořádně naléhavé! Tak uposlechněte
tuto vážnou výzvu a v naprostém klidu se 
ukryjte, kam můžete. A vyčkávejte, také 
v naprostém klidu, další oznámení státního
rozhlasu nebo televize.
Tak jest, milí bratři a sestry. 
Děkujeme za pozornost."   
 
.
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 26. března 2022, 08:23
  • 52 zobrazení
  • 0 oblíbené