ZÁHADNÝ KUSKUS
Literatura > Vícedílné
ZÁHADNÝ KUSKUS
1.dějství
Oblast byla zalitá jakýmsi fialově sarkasovým
potemněním. Převládala ovšem chaoticky
rozmístěná okrová, která se mísila s nádechy
skořicově hnědé a brčálově uvadající červené.
"Proč tady chybí - no, něco jako zelená!?",
vykřikla ze stínu, až provaleně doposud tichá
postavička.
"Stříknem ji tam. Moment, Maestro Gu!",
zamával do letmé ozvěny vládce osvícení.
A po velice krátké chvíli byli všichni - tedy
hlavně Maestro Gu, spokojeni.
"Můžeme?", rozkročil se a nahlédl do svých
poznámek, které se mu začaly konečně
umocňovat v reálné situaci.
"Tak tak -", zaznělo pochvalně rozkývanými
hlavami téměř všude kolem něj.
Hlavní osoba v ději se posadila na obrácený
odpadkový koš. Ta hygienicky oblezlá nádoba
měla být jistě při první generálce rekvizitářem
vyměněna za opravdovou náhražku ze
laminátu a sádry. Jak by ne.
Měla totiž představovat zahnívající pařez
v listnatém nadhoubí pomyslné lesní
vegetace.
Pod nohama šachmatky se náznakově
povalovaly chuchvalce různých zbytečností -
nyní světly do ruda obarvené imitace jakoby
dramatického, budoucího zázračně kyprého
mechu.
"Šup!", vykřikl Maestro,"Brávo! Tak se nám
to líbí!" - a opět se s kriticky křečovitým
úšklebkem vyzývavě rozvalil ve svém
slavnostním, zaprášeném, jen zcela
vyjímečně vytahovaném z teátrálního
fundusu, v daleké minulosti stříbrném,
sametovém fotýlku.
Už několik kroků před dveřmi do šatny
číslo dvě, byla cítit příjemná vůně odležele
čerstvé tekutiny.
A - i přes přísný zákaz dýmání - vznětlivý
odstín čehosi vznešenějšího.
Jemně se přiklenul k rámu dveří. Prostoupil
do chodby a poté i do herecké šatny.
Nedalo mu to - i když to neměl právě
v plánu.
Původní autorův dialog se rozplýval
ve směsici mírně improvizovaných,
hádavých hereckých potyček.
Mužský hlas, bylo ho až nepříjemně
slyšet, vykřikl: "Co ti tam o přestávce
ještě pořád dělají!?"
"Jsou prostě v heliovém kimonu -", vykřikla
odvážně přitažlivá ženská fistule, která se
plížila od žebříku na konci chodby.
"Ne, ne - mají jenom o nohu víc, než ty
obézní stíny v zeleni."
"Tak je pochvalme!", utrousil.
Ve zkušebně ovšem pokračovalo kouzelně
diskuzní umělecké kolečko.
"Dejte jim taky konečně nějakou naději -",
ozvala se smečka hlasů, která se věrně
přidržovala scénáře.
"To nepomůže! Dyť ti lezouni se pořád
jen derou za zkaženým prachem."
"Jasně. Chtějí přece jen mlaskat!",
po krátké odmlce, patrně hlas osvětlovače,
rozvinul nečekaně svoji myšlenku.
"Nasvítím jim ty jejich placatý spodky -
a budu je sledovat až na okraj - no, než
vyjdou za šály na pravé straně."
"Jo. To by snad šlo. Na place ovšem
musí v ty chvíle zhasnout světla. Prostě
se v ten moment jakoby ztratíme zase
v čase. A do toho musí vyrazit jen zvuk
šumu. No, něco jako návaly kamení.
Sílí a tlumí se. A zase až těžce sílí -",
pochválil nápad Maestro.
"Tak jedeme dál -" zakýval na konspicientku,
která si mezitím kreslila jakási kolečka
na pracovní šupinatou kombinézu.
"Tak já budu teda pokračovat -", nastala
chvíle, kdy bylo cítit, že se poněkud ztratila
ve sledování scénáře.
"Pardón, už to mám - on pokleká a hladí ji
jazykem holínky. Ona mu tvář jakoby odkopne.
On si jakoby v návalu citů překousne jazyk.
Brrr!", neodpustila si osobní vzdychnutí.
Odkašlala a upravila si upadající ušní
laloky.
"A teď se rozezpívají všechny hlasy, už
z ochabujícího světla na jevišti -", žena
se opět nadechla a dlaněmi si utřela
své převeliké, mokvající oči.
"Teď to, pánové, přijde -", pohlédl na
ostatní muž v úboru polooděného
astronauta a imitoval nalévání čehosi
mazlavě těžkého z pytlíku na odpad
kamsi do prostoru nad zemí.
Režisér zakroutil hlavou.
"Ne, ne!", vykřikl, "máš to Hábitovi lít
přímo na jeho lysou hlavu! Chápeš!?
Musí přeci potom hned odlétnout do prázdna.
A to - v bolestně zaslepených křečích,
že?!"
Nadechl se: " A odkudsi zhůry pak ztěžka
dopadá náznak rodícího se zábalu.
Roztočí se kola obou ventilátorů, která se
ukrývají za závěsy po stranách jeviště.
Nalevo i napravo -", režisér dopadl vyčerpaně
do svého křesla.
"Světla!", vykřikl. A na okamžik to skutečně
vypadalo, že neteatrálně omdlel.
Ale ne. Z úst mu zabobtnalo: "A pak se
už ozve jen zlověstné vytí, které vytryskne
z reproduktorů po stranách hlediště."
Režisér si zabušil do obou spánků současně.
"Tak to by šlo. Zkusíme si to ještě
dvakrát zopakovat - a deme na plac."
"Nějak tomu ději prozatím nerozumím -",
zašeptala si pro sebe váhavě Divá Klůn.
Asi po hodince přestávky začalo v kabině
nad dveřmi pulsovat zelenkavé světlo.
"Naši umělci - deme na scénu!", ulevil
si mladík se zarudlou tváří, který bez
zaklepání rozrazil otvor herecké šatny.
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 0 bodů
- 0 komentářů
- 0 hodnocení
- 21. března 2022, 09:03
- 184 zobrazení
- 0 oblíbené
-
