Jde to Dobré Wow!

ZÁHADNÝ KUSKUS

Literatura > Vícedílné
 
 
ZÁHADNÝ KUSKUS
   1.dějství
 
 
Oblast byla zalitá jakýmsi fialově sarkasovým 
potemněním. Převládala ovšem chaoticky
rozmístěná okrová, která se mísila s nádechy
skořicově hnědé a brčálově uvadající červené.
"Proč tady chybí - no, něco jako zelená!?",
vykřikla ze stínu, až provaleně doposud tichá
postavička.
"Stříknem ji tam. Moment, Maestro Gu!", 
zamával do letmé ozvěny vládce osvícení.
A po velice krátké chvíli byli všichni - tedy
hlavně Maestro Gu, spokojeni.
"Můžeme?", rozkročil se a nahlédl do svých
poznámek, které se mu začaly konečně
umocňovat v reálné situaci.
"Tak tak -", zaznělo pochvalně rozkývanými
hlavami téměř všude kolem něj.
 
Hlavní osoba v ději se posadila na obrácený
odpadkový koš. Ta hygienicky oblezlá nádoba 
měla být jistě při první generálce rekvizitářem 
vyměněna za opravdovou náhražku ze 
laminátu a sádry. Jak by ne. 
Měla totiž představovat zahnívající pařez 
v listnatém nadhoubí pomyslné lesní 
vegetace. 
Pod nohama šachmatky se náznakově 
povalovaly chuchvalce různých zbytečností - 
nyní světly do ruda obarvené imitace jakoby
dramatického, budoucího zázračně kyprého
mechu.
 
"Šup!", vykřikl Maestro,"Brávo! Tak se nám
to líbí!" - a opět se s kriticky křečovitým 
úšklebkem vyzývavě rozvalil ve svém 
slavnostním, zaprášeném, jen zcela 
vyjímečně vytahovaném z teátrálního
fundusu, v daleké minulosti stříbrném,
sametovém fotýlku.
 
 
Už několik kroků před dveřmi do šatny 
číslo dvě, byla cítit příjemná vůně odležele
čerstvé tekutiny. 
A - i přes přísný zákaz dýmání - vznětlivý
odstín čehosi vznešenějšího.
Jemně se přiklenul k rámu dveří. Prostoupil
do chodby a poté i do herecké šatny.
Nedalo mu to - i když to neměl právě 
v plánu.
 
Původní autorův dialog se rozplýval 
ve směsici mírně improvizovaných,
hádavých hereckých potyček.
 
Mužský hlas, bylo ho až nepříjemně 
slyšet, vykřikl: "Co ti tam o přestávce
ještě pořád dělají!?"
"Jsou prostě v heliovém kimonu -", vykřikla 
odvážně přitažlivá ženská fistule, která se 
plížila od žebříku na konci chodby.
"Ne, ne - mají jenom o nohu víc, než ty
obézní stíny v zeleni."
"Tak je pochvalme!", utrousil.
 
Ve zkušebně ovšem pokračovalo kouzelně
diskuzní umělecké kolečko.  
"Dejte jim taky konečně nějakou naději -", 
ozvala se smečka hlasů, která se věrně
přidržovala scénáře. 
"To nepomůže! Dyť ti lezouni se pořád
jen derou za zkaženým prachem."
"Jasně. Chtějí přece jen mlaskat!", 
po krátké odmlce, patrně hlas osvětlovače,
rozvinul nečekaně svoji myšlenku.
"Nasvítím jim ty jejich placatý spodky - 
a budu je sledovat až na okraj - no, než
vyjdou za šály na pravé straně."
"Jo. To by snad šlo. Na place ovšem
musí v ty chvíle zhasnout světla. Prostě
se v ten moment jakoby ztratíme zase 
v čase. A do toho musí vyrazit  jen zvuk 
šumu. No, něco jako návaly kamení. 
Sílí a tlumí se.  A zase až těžce sílí -", 
pochválil nápad Maestro.
"Tak jedeme dál -" zakýval na konspicientku,
která si mezitím kreslila jakási kolečka
na pracovní šupinatou kombinézu.
"Tak já budu teda pokračovat -", nastala 
chvíle, kdy bylo cítit, že se poněkud ztratila
ve sledování scénáře. 
"Pardón, už to mám - on pokleká a hladí ji
jazykem holínky. Ona mu tvář jakoby odkopne.
On si jakoby v návalu citů překousne jazyk.
Brrr!", neodpustila si osobní vzdychnutí.
Odkašlala a upravila si upadající ušní 
laloky. 
"A teď se rozezpívají všechny hlasy, už  
z ochabujícího světla na jevišti -", žena 
se opět nadechla a dlaněmi si utřela
své převeliké, mokvající oči. 
"Teď to, pánové, přijde -", pohlédl na 
ostatní muž v úboru polooděného 
astronauta a imitoval nalévání čehosi 
mazlavě těžkého z pytlíku na odpad 
kamsi do prostoru nad zemí.
Režisér zakroutil hlavou.
"Ne, ne!", vykřikl, "máš to Hábitovi lít 
přímo na jeho lysou hlavu! Chápeš!? 
Musí přeci potom hned odlétnout do prázdna. 
A to - v bolestně zaslepených křečích, 
že?!" 
Nadechl se: " A odkudsi zhůry pak ztěžka 
dopadá náznak rodícího se zábalu. 
Roztočí se kola obou ventilátorů, která se 
ukrývají za závěsy po stranách jeviště.
Nalevo i napravo -", režisér dopadl vyčerpaně
do svého křesla.
"Světla!", vykřikl. A na okamžik to skutečně 
vypadalo, že neteatrálně omdlel.
Ale ne. Z úst mu zabobtnalo: "A pak se 
už ozve jen zlověstné vytí, které vytryskne 
z reproduktorů po stranách hlediště."
 
Režisér si zabušil do obou spánků současně.
"Tak to by šlo. Zkusíme si to ještě 
dvakrát zopakovat - a deme na plac."
"Nějak tomu ději prozatím nerozumím -", 
zašeptala si pro sebe váhavě Divá Klůn.
 
Asi po hodince přestávky začalo v kabině
nad dveřmi pulsovat zelenkavé světlo. 
"Naši umělci - deme na scénu!", ulevil 
si mladík se zarudlou tváří, který bez
zaklepání rozrazil otvor herecké šatny.
 
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
  • Kai Autor
    Kai
  • 0 bodů
  • 0 komentářů
  • 0 hodnocení
  • 21. března 2022, 09:03
  • 79 zobrazení
  • 0 oblíbené