Jde to Dobré Wow!

H O M E R I D - 8.15

Literatura > Vícedílné
H O M E R I D
 
    ( 8.15)
 
 
Dva pečovatelé - také se jim mohlo
leckde říkat sanitáři - opatrně, krok
za krokem, sestupovali do pavučinami 
oblezlého podzemí.
"Ty, vole, to je ale hnus!", zanaříkal
ten odvážnější, který se plížil, jako 
takový statečnější předvoj.
"Páchne to tady krutě hovnově -", 
odpověděl mu kolega a zašátral 
v kapse svého pracovního pláště 
pro vatovanou roušku.
Přitiskl si ji nejistou rukou přímo přes 
nos. 
Ovšem nepřestal se ani na zlomek 
vteřiny opatrně dívat kolem sebe: 
"To je ale příšernej humus, že!?".
Jeho služební kolega ho v této těžké
chvíli statečně podržel: "No jo, asi
se tady už pár století nevětralo -", 
řekl s náporem romantiky. 
 
Prošli pár váhavých kroků a narazili 
na pootevřené dveře, kdysi rafinovaně 
připraveného protiatomového bunkru - 
jak se tomu tenkrát s nadějí říkalo.
"Ty, bláho -", se skřípotem je násilím
dostatečně rozevřel ten statečnější.
 
Před nimi je překvapila jen téměř 
neprostupná tma.
"Vole, nikdo tady není -", oddechl si
ten pomalejší, když zasvítil baterkou
do tunelu před nimi.
Do mozkovny mu ovšem cosi nečekaně 
přiťuklo. 
Rozhodilo mu to nejen myšlenky na
odpočinek. Zvedl kužel baterky a posvítil 
ke stropu místnosti.
 
Nad jejich hlavami se ve svitu komíhavého
světla vznášel značně rozměrný hadrový
propletenec.    
Hleděli přímo na pokrouceného panáka, 
který visel na trámu nad jejich hlavami.
Baterkáři se podlomila, ne příliš sportovní,
pečovatelská kolena - jak se v takových 
neobvykle dramatických situacích může
také s podivnou ležérností říkat.
Rozkašlal se.
Hlava se mu rozkymácela a z nosu mu 
začaly vyletovat protáhlé chomáčky 
zasychajícího hlenu.
"Sakra! Zapomněl sem si kdesi kapesník -", 
a snažil se rozetřít výměšky do rukávu
pracovní kombinézy.
Vzápětí se však nainstaloval do roztřeseného 
podřepu.
V hrůze se otočil na kolegu, který stačil
v tom okamžiku zděšení, o téměř metr
odskočit.
 
 
Právě, když na oběšence v půlkruhu zírala 
téměř pětina ústavu, přiřítila se s blikajícími 
majáčky, naplno zářícími světly - a v tomto
případě, zbytečně naříkavě vyjícími sirénami - 
partička záchranářů, policistů a hned za nimi
i přepadovka hasičů.
Ten spěch byl ovšem naprosto zbytečný.
Ale, po pravdě, docela stylový.
Zakrátko se u vrátnice zastavil i černý,
stříbřitými emblémy pomalovaný pohřební
vůz.
 
Po hodince, se o něco plnější, vracel.
"Na soudní, brachu!", zavolal na ostrahu 
u závory, když si stáhl okno, aby mu snad
bylo lépe rozumět, pietní řidič.
 
 
Dál už jen pokračovaly obvyklé vjemy, 
které snad všichni znají z filmů, televize 
nebo ze zaručených ústních podání.
 
Tělo bylo uložené do přízemí ve výhradní
mansardě Ústředního ústavu pro soudní
lékařství. A to poté přímo do chladícího 
boxu v řadě C, číslo 1241, který byl 
vyhrazen pro zvlášť aktuální případy.
 
 
Drobné kapičky vláhy začaly pozvolna
šustivě dopadat na listí stromů, 
na křivolaké hřbitovní uličky, na několik 
trpělivě plápolajících svíček v okolí 
náhrobních suit - ba i na strnulou 
pantomimu kamenných skulptur při 
zamlklých hrobkách, obrostlých 
svěžím památkovým mechem.
V nízkých závanech povzbudivého
větříku se téměř promočená špína
ještě více tmelila v hrudky vytrvalejšího
marastu. 
A tak se až příliš nápadně rodilo to, 
čemu cídiči na celém světě jistě 
s pochopením říkaly - bordel.
"Kdy nám klienta přivezou?", 
ozval se do telefonu šéf hřbitovní 
márnice.
"Až ho donimrají, pane! A prokurátor
ho uvolní k přesunu -", zazněla
úsečně laskavá odpověď.
 
 
Po krátkodobé přeháňce vykoukl
z opožděných mráčků i jas pozvolna
hřejícího sluníčka.
 
V pitevní hale soudního lékařství však 
vládl v tomto čase zatím jen běžný 
profesionální klid a mír. 
Inu všechno chce svůj čas.
Napřed trojka, potom máme rozdělanou
sedmičku.
"Ale, děláme na tom!", oznámil vrchní 
patolog ," céčka budou určitě za chvíli -".
 
 
Vrátná se vysoukala k pootevřenému
okénku a upravila si v rychlosti apartní
ústavní čepičku.
"Stát!", vykřikla na občana, který před
ní právě procházel.
Muž na ni pohlédl a zastavil se.
"Copak, Jiřinko?"
"Žádný Jiřinko!  Tady se musíte nějak prokázat,
jinak vás nemůžu vpustit. Chápete, že?!",
zadívala se pozorněji na občana a prudce
se pokusila o nádech.
Zamrkala, vykřikla - a zhroutila se k podlaze.
 
 
A tak se stalo to, co nikdo - ani v nejhorším
snu - nemohl předpokládat.
Oběšený Karel Bulous se po svém výletu 
do hloubi Slunce v pořádku vrátil, tak
říkajíc - do svého dočasného, ústavního
domova. 
 
 
"Proč ste nám o tom vašem výletu kamsi 
nic neřekl předem?!", zmateně mu jemně 
zahrozil ukazováčkem do tváře primář, 
" jistě bysme vám dali řádnou propustku", 
utřel si krabatící se zátylek a pohlédl 
s neovladatelným tikem v obou očích 
na přísedící.
"Milý primáři - a opravdu byste mě pustili?", 
vzdychl Karlíček, "dyť sem ta zjevení, když
sem probudil, měl zase jen za nějaký všední
sen, jak ste mně častokrát moudře radil, že?".
Vzápětí se Bulous tak náruživě rozesmál,
že i primáře začala na dobrou minutku
lámat prudce obtékající, nevidoucí jistota.
 
 
"Ale - kdo tam dole vlastně visel?!", 
neudržel se vrchní zástupce velitele
hasičů a zmateně vykřikl do tvrdošíjně 
zmateného ticha léčebného konsilia.
Nastalo to nejméně očekávané a tudíž
až více, než odpovídající, myšlenkové
opruzení. 
Nejvyšší ředitel zvedl telefon a představil 
se. Po chvíli se odhodlal k tomu hlavnímu:
"Pane plukovníku, je tu u nás opravdu
závažný problém -", nadechl se, "a nejen,
myslím, u nás v ústavu!"
 
 
Jedenáctičlenná komise se krátce předtím
rozestavila v bělostně přesvícené místnosti 
kolem dvou pitevních stolů - hromady skříněk, 
naplněných lesklými chirurgickými 
nástroji, stolečky na matných kolečkách,
která už měla patrně něco slibného za
sebou i poblíž nepřeberné směsice
různých čutor a zkumavek, jež se 
v duhových barvách zemnily na vycíděných 
regálech. 
"Můžeme?", ohlásil se pitevník a pohlédl
tázavě na tým v nazelenalých hábitech.
Otočil se a zamířil k sadě chladících boxů,
které vyhlížely, jako skládačka potravy na
záoceánském okružním traileru před
dlouhatánskou plavbou.
 
Bylo přesně osm hodin a patnáct minut.
Vrchní patolog pokýval rukou na dva 
zřízence, kteří nedočkavě přešlapovali 
u boxu v řadě C.
A pak už byly jen odlomeny pečeti,
byla otevřena ocelová vrátka a na světlo
boží bylo z boxu vytažené lehátko s tak 
dramaticky zesnulým číslem 1241.
Pan Karel Bulous se na mrazivém platu 
ovšem nenacházel.
Lehátko bylo prázdné, jako hladově 
vylízaná turistická konzerva.
 
 
Pan Karel Bulous, když se tyto informace
ve svém pokoji od mile uplkané uklízečky 
dozvěděl, pohlédl rychle k oknu, na kterém 
se jemně na mřížích polehoučku rozpínala 
pavučina dopadajících slunečních loučí. 
Jeho oči - snad i roztomile - se zamlžily.
"Díky, brácho!" 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
  
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Kai
kvalita komentáře: 0 Kai 13. prosince 2021, 08:51
Emi: Emi,
nápodobně. A pochopitelně také děkuji.
Emi
kvalita komentáře: 0 Emi 03. prosince 2021, 10:24
3 .
Hmmm.
.
"Díky, brácho!"
.
Hmmm
.

.
:D
.
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 2 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 03. prosince 2021, 08:58
  • 131 zobrazení
  • 0 oblíbené