Jde to Dobré Wow!

H O M E R I D - Léčebna

Literatura > Vícedílné
 
 
 
H O M E R I D
 
  (LÉČEBNA)
 
 
 
 
Než mohl - ať už jakýkoliv - návštěvník
navštívit tento areál, musel se prosoukat
tak zvanou vrátnicí.
"Copak si přejete?", vykoukl přísně z okénka
bdělý strážce v pracovní kombinéze
s mnohomluvným nápisem na hrudi -
Psychiatrická léčebna, dozor.
"Pane, jdu navštívit oddělení pět - 
pozval mě před časem pan primář, víte?!"
"Tak se tady zapište do knihy návštěv."
Ukázal prstem na stůl před svým oknem
a přisunul k návštěvníkovi pero.
"Ale já nejsem návštěvník", pohlédl vlídně
na hlídače, "já sem - promiňte, vracím se
na další vyšetření , víte? Přímo k panu 
primáři a potom mě snad zařadí i na 
hospitalizační oddělení. Ale nepředstavil 
sem se - jsem Karel Bulous -".
"Ách táák. A já su kosmonaut Armstrong
z Chrudimě", pozdvihl řasy hlídač.
Významě zamrkal do Karlíčkovi tváře.
Sklonil se k monitoru a chvíli hledal 
na stránkách ústavu odpovídající objekt.
"No vidíte - už vás mám! Ká-Bulous, 
ročník - ale jó, vypadáte - ".
Zapátral krátce v dalších informacích.
"Zajímavé! Ste to přece jen vy, viďte?
Zajímavé -", otočil obrazovku k příchozímu 
a potlačil ohmataný knoflík na stěně po své
levici. 
 
Pak už byl příjem návštěvníka jen obvyklou 
rutinou mezi statnými chlapy a útlými
sestrami v bílých pláštích.
 
 
Pan Bulous si tedy prošel přístupním
obřadem.
Tedy pohovorem, koupelnou, novým
převlekem a nakonec, za odměnu, obdržel
i uklidňující oběd a pár hladivých tabletek.
Pak ztěžka odcházely nekonečné hodiny,
jedna za druhou. 
Dokonce i částečně prudérní dny v jídelně, 
společenské místnosti nebo v pokoji se 
zamřížovanými okny.
Ovšem po nocích se přesto tento nebožák 
uchyloval pod přikrývku, až ji měl nakonec 
omotanou důsledně kolem celého těla.
Stropní kamera, nekamera.
 
 
V jeho povzbuzujících temnotách se pak 
po chvíli rozblikala jakási komíhavě hladká 
světla. 
V několika minutách prosvítila naprosto celý 
nafouknutý prostor.
Chvílemi to pak mohlo vypadat, jako na 
nějaké podivné schůzi, veřejném mítinku 
či na poradě tajemných bratrstev.
Z pozadí se začaly vznášet roztomilé
siluety ze všech možných, nápaditě 
barevných kýčů. Otvíraly mnohomluvně
ústa, kývaly mohutnými chomáči ušních
boltců - a dokonce i pozemsky škádlily 
k podivnému dobývání propadlých vztahů. 
V sedmibokém sálu na to představení 
chápavě pohlížely chladní sněhuláci 
v těsných, přihlouplých hábitech. 
Patrně byly urousané z jakési oceli. 
Nebo titanu? Nebo - kdoví, z čeho?
Leskly se jako vyplavené sošky.
Mohli to být třeba tuleňi nebo bezkřídlé
hrdličky.. 
"Ách, jo - proboha, už toho nechte!",
snažil se vykřiknout. 
Ale stále se okolím jen kolíbala jakási
hýčkavá vůně blaženosti.
"Prosím vás, už mě vysvoboďte!", snažil 
se do úděsně éterického ticha zoufale 
vykřiknout pan Karel Bulous.
 
 
Téměř se chýlilo k polednímu.
Rozvažeči stravy se řadili se svými 
vozíky u nemocničního výtahu.
Chodbičky byly čisté, vymydlené, mleté
maso i brambůrky přiměřeně teplé.
Dokonce i mrkvový salát vypadal svěže 
povzbudivě. 
 
Za dveřmi uprostřed střežené místnosti 
očichával jejich příjezd už hezky hladový 
podivín.
Jistě.
Měl by se nasyceně přichystat na další 
sezení s autoritami ústavu.
Věřil v osud?
Snad mě už konečně podpoří, hladil si
vědomí.
Nebo snad náznaků hořké choroby?
 
 
 
Ať ho tým těchto docentů, lékařů, doktorek, 
obhlídačů či jiných odborníků sledoval po celé 
dny, ba i po nocích, nejevil vůbec pro sebe 
či pro okolí žádné nebezpečné ataky.
Byla to jen taková hra stínů, nedokonalosti
záznamu, běžná iluminace podivnosti.
Snad i medicíny, fyziky - nebo jen vyčkávající
novodobě zahalené duševní poruchy.  
 
 
"Proboha! Proč nám ho sem poslali,
to nemohli vyřešit ambulantně na obvodě!?", 
po týdnu se už neudržel od komentáře
ani jeden z psychiatrů. 
Dokonce i parta uklízeček, která se 
pravidelně požďuchovala v pozorných 
přísleších za dveřmi místnosti, rozpačitě
pokyvovala hlavami.
 
"Pane primáři -", ukázala rozpačitě ošetřující
lékařka k listinám, "zdá se, že nám může 
něco unikat -", pohlédla váhavě na nohy stolu 
před sebou.
"Ten Bulous během regresívní terapie pořád 
dokola mluvil s nějakými houževnatými
hastroši odkudsi odnikud. A - dokonce je přímo
žádal o jakousi formu pomoci !"
"Proboha, k čemu by mu ta pomoc byla!?", 
primář si nasadil brýle. 
"Má bludy – sakra! Jak to odborně zoveme!?"
"Pane primáři, nazýváme to -", ale než 
stačila dořeknout, rozrazil vatované dveře 
zřízenec.
"Je pryč! Kódl zmizel, jako - jako," chvíli si 
nemohl vzpomenout ten ubohý chasník 
na správný větný závěr.
"Klient Bulous utekl?!", vykřikl primář
a pevnou rukou sáhl po telefonu, aby konečně
udělal to, na co se již nějaký čas chystal.
A tak informoval samotného nejvyššího 
nadřízeného.
Zřízenec si otřel ústa a nedal se přerušit
vyčkávacím tónem v příslechu aparátu:
"Ano,  v ústavu není k vidění. Už sem
se ptal na odděleních. Oběhli sme park.
Aji prasečinec a kůrníkárnu. Taky se volalo
k zelinářům. Jo - a bránou taky neprošel."
 
 
V psichiatrickém ústavu a to nejen na pátém 
oddělení, vypukla - nyní už otevřená - panika.
Po třech hodinách marných snažení,
a to i v některých pacienty oblíbených skrytých 
zákoutích, zvedl ředitel ústavu konečně 
telefon, aby ohlásil celou záležitost na policii.
A tak bylo všem příslušným oblastem oficiálně 
ohlášeno, že je postrádán poměrně neškodně
nebezpečný pacient.
 
 
Bohužel nikoho prozatím nenapadlo, 
podívat se do zapomenutého druhého 
suterénu téměř barokní, hlavní nemocniční 
budovy.
 
 (pokračování)
 
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Emi
kvalita komentáře: 0 Emi 15. listopadu 2021, 19:02
3 .
budem
tam
.

Polez.:D
.
Hmmm.
.
.
( Patrimonium pro futuro )
.
Hmmm...?
Tady se píše...?
.
:D
.
.
  • Kai Autor
    Kai
  • 3 bodů
  • 1 komentářů
  • 1 hodnocení
  • 15. listopadu 2021, 09:00
  • 75 zobrazení
  • 0 oblíbené