H O M E R I D - Návštěva
Literatura > Vícedílné
H O M E R I D
(NÁVŠTĚVA)
"Dobrý den, pane doktore!", pozdravil
a zahleděl se do známé tváře.
"Zdravím vás -", usmál se na příchozího
psychiatr, "posaďte se, prosím! Dneska
máme hezký den, viďte - pane Bulousi...
ale pro to tu jistě asi nejste, že?"
"Ne, pane primáři", na okamžik se odmlčel.
"No, pokračujte. Ale, nespěchejte. Času máme
dost."
Lékař se nenápadně zahleděl do návštěvníkovi
popelavé tváře: "Moc toho zase nenaspíte,
viďte?", podíval se do složek, které měl
připravené na stole.
Panu Bulousovi se uvolnily z koutků očí
lesklé kapičky. Mohl by to být třeba exotický
náznak rodícího se vodopádu, vzpomínka
na prudký zánět přechozeného zánětu
mladistvých spojivek. Nebo dokonce i slzy.
Začal si je třít, až mu oči dočista zarudly.
Hodiny na stěně odmazávaly minutu
za minutou.
A muž se konečně poněkud uklidnil.
Začal již po několikáté: "Pane doktore - zase
u mě byli."
"Neříkejte. Zase?", zakroutil hlavou doktor.
"Ano. Zase -", tvrdě pohlédl na muže s bílým
pláštěm, který měl nedbale pohozený přes
ramena.
" A kam vás tentokrát vytáhli?", chápavě
pokýval hlavou primář.
Karel Bulous chvíli přemýšlel, má li se
s tímto nápadem svěřit.
"Říkali, že si příště zaletíme na Slunce."
"No, to je ovšem neobvykle taky zajímavé -",
pochválil ho lékař. "Ale tam je prý veliký žár,
myslím, tepleji, než jinde v okolí, pane Karle,
že?", a udělal si červenou tužkou
do chorobopisu další hvězdičku.
A tak se všeobecně odvíjelo i dnešní setkání.
Téměř zhroucený pan Karel Bulous - již po
několikáté - vyprávěl o svém dětství, o škole,
o kamarádech, o svých úrazech na kolečkových
lyžích, o modřinách při pádech na bruslích,
o prvních studentských láskách, o svých
náladách, o výpočtech, jak odvrátit Tellerovu
teorii, jak i do jisté míry zesměšnit samotného
profesora Oppenheimera.
Jak s bratrem - dvojčetem, který byl od něj
k nerozeznání, jako vejce od vejce na pultech
krámů - trápili ve svých žertovných záměnách
dívenky z okolí. Častokrát až dlouho do ranních
hodin.
Jak se pak bratříček utopil při hloupém tréniku
na plavecký maratón pod splavem bouřící
řeky.
"No, dobře -", pochválil jeho výpověď doktor.
Poškrábal se na koleni, aby se snad podvědomě
přiblížil k zásuvce pracovního stolu, kde měl
ukrytou svoji pracovně osvěžující láhev čehosi
průzračného. Odšrouboval uzávěr - a okolím
si přelétla vůně heřmánku, medu a hyacintu.
Prostě - tento případ ho jaksi i profesionálně
zmáhal.
Takhle ne! Dyť to je pořád dokola! Vykřikl si
v hloubi svého podvědomí.
Ruka se mu ihned vznesla do toho správného
gardu.
Netrpělivě vylovil ušmudlanou krabičku
doutníků. Ale jeho obočí bylo stále jen
přívětivě profesionální.
A určitě i tak zvaně vědecké.
Zapálil si cigáro, vstal a otevřel okno.
"Nevadí vám lehký průvam?", usmál se
na návštěvníka. Několikrát potáhl, vyfoukl
kouř: "A jak to bylo s tím vaším plavání
v minerálce značky Venuše?", pohleděl
znovu na muže, který již vypadal poněkud
klidnější.
"Pane doktore, málem sem se dočista utopil.
Kdyby tam nebylo několik -", rozčileně
se zašklebil.
Rozhlédl se opatrně kolem sebe.
Pomalu vstal a obešel stůl. Naklonil se nad
vystrašeného lékaře a přitáhl si jeho ucho.
"Nebojte! To všechno mně připravili ti nahoře."
"Aha, myslíte vláda?"
"Pane primáři, kde žijete?", ustoupil o krůček
a chytil se za hlavu. "Vy mě snad, můj drahý
příteli, zase vůbec neposloucháte!?"
Psychiatr si nasadil brýle a sáhl do dózy
s papírovými kapesníčky. Jeden vyškubl
a utřel si čelo.
"A copak vám, pane Karlíčku, poradili -
ti nahoře?"
"Pane doktore, už nebyli nahoře! Seděli
kolem mýho jídelního stolu a zírali na mě,
pak na můj poloprázdnej talíř. Pak zase
na mě -", otřásl se.
Patrně tato scéna byla stále živě v jeho
paměti.
"A to vás jistě překvapilo, že?"
"Horší bylo, že dva z nich se přesouvali
do koupelny -".
"Neříkejte?"
Doktor si dělal do pacientovy složky jakési
klikyháky a přitom nenápadně zesílil záznam
zvuku na svém magnetofonu.
"A co tam tak asi hledali?", zeptal se po chvíli.
Pan Karel Bulous se napřáhl a praštil
do stolu.
"No přece lano! Poctivé, houževnatě spletené¨
provazce!", Karlíček zakroutil hlavou, "prostě -
pravé, námořnické lano!"
"Promiňte, myslel sem, že vám chtěli jen
napustit vanu -", ale pacient ho nenechal
domluvit.
"Ne, ne!", usmál se pan Karel," byl to jen
omyl -"
"Neříkejte!", zakýval chápavě hlavou primář.
"Já vám teda řeknu tu pointu. Ve skříni pod
oknem sem měl ten provázek schovanej -",
vzlykl. "To víte, pro každej případ! To víte,
doba je skvělá, ale bude jistě i o poznání
třeba občas horší - tak sem se chtěl pozítří
vyšplhat výš -", polkl, "do druhýho patra
k sousedům", a zadíval se kamsi přímo
přes siluetu doktora.
"Zajímavé. A ti noční návštěvníci, oni vám
to chtěli překazit?"
"Pane doktore, ste tak dost na palici, viďte?
Oni mě přece chtěli jen tak trošku oběsit".
"Nad vanou?"
"Ne!", vyšetřovnou se prolomily až příliš
živé vzpomínky.
"Podívejte, primáři, napřed by mě oběsili,
pak spustili dolů - no a co dál?", pohlédl
na chápavého psychiatra.
"Aha - a pak by vás konečně i utopili, jak
jste mě před týdnem informoval, že?",
pokýval hlavou lékař a překlopil stránky
pacientovy složky.
"Pane veliteli, ne!", vyprskl a začal se
dloubat jazykem mezi prsty, "pak bych
se už nikdy nemohl přeci pořádně
nadechnout. Dyť to je jasné, že?!
A ta kolem čumící plastelínová partička
jen žíznivě slintala a slintala."
Psychiatr poněkud vzdáleně procitl:
"Slintali a slintali?"
"Jojo. Dyť se chtěli taky napít, ne, pane
přednosto?!"
(pokračování)
Pro přidání komentáře se přihlaste.
Autor
Kai- 3 bodů
- 4 komentářů
- 1 hodnocení
- 12. listopadu 2021, 08:49
- 440 zobrazení
- 0 oblíbené
-
