Jde to Dobré Wow!

S T U D N A - závěr

Literatura > Vícedílné
S T U D N A
     3.část
 
 
Byl to opět - jak bývalo zažitým zvykem,
zase jednou za rok - den, kdy se celá oblast
prudce hloubila do slavnostní nálady.
 
Už snad týdny před poutí byla všechna
schopná místa oblepena pestrobarevnými
plakáty, které povzbudivě a probarveně lákaly 
na atrakce téměř všeho druhu.
Střelnice, autíčkové souboje, lodičkové
houpačky, k výšinám mířící velekolo, 
kolotoče i narůžovělá vata, zmrziny 
a dokonce i atrapa, lidskou řečí hýkajícího
slona. 
Byl to pro obyvatele, nejen širokého okolí 
i takový nějaký zlom od živelně všedních,
nekonečných plácanic.
 
Parkoviště se ještě den před akcí pozvolna
zaplňovala.
Dostavníky se řadily.
Vozkové naposledy obhlížely řemenice, 
svoje naplňující se peněženky či téměř 
všude v hloubce pod parkovací strání 
beznadějně zaplněně se kypřící údolí. 
Také dámy v róbách z dědictví po předcích,
těch novějších i v těch současně bijích
do očí kreativců, odčesávaly nové ďusny 
narychlo vyspraveného asfaltu.
 
Na place, tedy v centru kolem hranatě
vysoké věže hradu a na dohled od tichého
zbořeniska zapomenutého zámečku, přímo 
u paty známého chrámu, se polotovaroví 
stánkaři v předstihu rozhodli, že svoje 
stále čerstvé lahůdky - třeba dýmem 
osvěžené šťavnaté klobásy, odkrojky 
z vepřových hlav, přívěsky nebohých slepic, 
speciality z bláhově ošikmených, kalorických 
čudlí, medvědím česnekem ochucenou 
zabijačkovou polívku, nebo sýry až ze 
zaručeně stabilních a ryze přírodních 
vemen. 
Marmelády z čerstvého čapího medu, 
pečivo přímo z pekáren či minerálky
z telecích bidonů.
Také se tu nabízeli různé barvy pastelek,
školních sešitů, nesmírně dlouhých opasků
nebo i nezvykle krátkých společenských 
pánských či dámských kalhotek. 
A také tu byly k mání i hromady výpravných
čepic proti dešti, sněhu - a dozajista 
i písečným bouřím.
No - bylo tu vše, na co si mohl kdekdo
pomyslet.
 
 
Následujícího dne byla obloha zprvu čistá,
bezmračná.
Nad střechami domů čiperně přeletovaly 
štěbetavé vlaštovky. Cizorodí poutníci
se mlsně spásali nádhernou přírodou,
historickými, roubenými domky, 
starodávným hradním kamením i 
- všeobecně - vyšperkovanou náladou, 
která je všude kolem obklopovala.
Byla to nádherná, až téměř ojedinělá, 
kolektivní prudérie.
Dokonce  i stíny v místních podloubích,
patrně v tichém matení, postupně 
komíhaly sem a tam, aby zmateně
upadaly do rýžoviště zítřejších 
zapomnění.
 
 
"Bacha!", vykřikl novotou okouzlený 
chlapík, "sýčkovi chce někdo sebrat
čundry?!"
"A nepředběhl nás?", zasmála se Máňa.
"Ne. Byl poslední ve čtvrté bázi."
 
Oba pohlédli na protaženě napjatý 
obrys stínu, který se k nim právě 
chystal odnikud z ryzí neviditelnosti
prostoupit.
Téměř nicotou plnící se mlhovina 
se stačila kupodivu ještě vláčně zvětšit.
Vzápětí zaržála tak hlasitě, že to bylo 
vnímavě slyšet i téměř dole na náměstí.
Veselí lidé - alespoň někteří z nich, 
ti pozornější - pozvedli chvilkově 
pohledy k oknům nad vraty do elegantní 
budovy na rohu za kašnou.
Naštěstí nikdo z nich neměl na očích
brýle s ultrafialovými převodníky.
 
"Zase majů, prdolíni, chlastanicu -", 
mávla hbitě blonďatá matinka rukou 
a upravila synkovi náměr vzduchovky 
na pajduláčka s ozdobným terčíkem
uprostřed hlavičky.
Střelnice také žila - no, jako o pouti.
 
 
Ozvalo se opět táhle příšerné zavytí.
"Co zase chce?", obalil dívku parťák 
racionálním dotazem.
"Asi zmrzlinu?"
"No, nevím - zmrzlinu?", začal řezník
rozvazovat uzel na konci bagáže.
Poklekl a zastrčil ruku do uvolněného
prostoru. 
Usmál se.
"Má lebku hladičkou, jako odloupnutá kra.
Horký grog by se mu jistě hodil víc. 
Už asi zase dočista prochladl - ", utřel 
si vlhkou dlaň o svoji popelavou tvář. 
A s vypětím se složitě postavil.
"Tak se nám daří!", oddechla si Máňa. 
 
 
Bez zaklepání se prudce otevřely dveře
místnosti.
Do sálu, jako výpravně mžící flóra,
vbalancovala tajemnice.
Na okamžik ji vyvedl z míry naprostý,
všudepřítomný klid.
Její právě povzbuzenou myslí se 
opravdu na zlomek vteřinky mihl
závan jakési nejisté obavy.
"Ach, hoří!", stačila vykřiknout, než
dopadla z přívalů dýmu na plápolající
podlahu.
Než se stačila správně přidechnout,
zbyly z ní už na podlaze jen stylově 
poskládané, masitě vyčouzené,
bezkostnaté omrvinky.
Hořelo, až to všeobecně drtilo.
Původně elegantní místnost - a po
několika okamžicích i celá budova - 
pro tento čas, v plamenech od
pozemských výdobytků, osiřela.
 
 
Kolem poledne smršťová nálož, jako 
na kdovíjaké vcítění, ustávala.
Dokonce se odnikud začaly plíživě
prokousávat do všeobecného chaosu
i štěbetavé sluneční paprsky.
A tak vytrvalí návštěvníci začali - 
snad i poděšeně - přeskakovat nánosy
haraburdí, zřícených domů i dolámané
konstrukce poutních rekvizit.
 
"Bude zas líp!", naklonil se jeden
z občanů, s poněkud pokřiveným 
úsměvem, k odplouvajícím mrakům.
Tatínek se slzami v očích pohlédl
na vyděšené děti:  
"A je před námi už jen, moji šťovíci, 
vysvobození?", odvrátil pohled od 
spouště kolem dramatu tatík.
 
Stačil ještě pokleknout k rychlé modlidbě.
Kolena si sice trošku namočil - ale?
"Tatínku, máme se všichni moc rádi, že - ?", 
zašišlala do nevědomé budoucnosti 
copatá dívenka.
 
 
Jistě - byla to, ne zase tak překvapivě
nádherná pouť.
Kamarád, nekamarád - brácha,
nebrácha - z hrušky dolů!
 
A tak i překvapivě prudce vysychající 
studna kdesi v podzemí starodávné 
ruiny, nyní ve skále hluboko pod nimi, 
se opět začala ukládat k povznášejícímu
odpočinku. 
 
 
 
 
 
 
 
 
Pro přidání komentáře se přihlašte.
Mesje
kvalita komentáře: 0 Mesje 13. září 2021, 20:21
3 -
Emi
kvalita komentáře: 0 Emi 10. září 2021, 09:39
3 To se dá i číst.:)
Amen.:)
:)
HumanART
Body od neregistrovaných
  • Kai Autor
    Kai
  • 6.3 bodů
  • 1 komentářů
  • 2 hodnocení
  • 1 hodnocení neregistrovanými
  • 10. září 2021, 08:43
  • 53 zobrazení
  • 0 oblíbené
new © 2006 - 2020 HumanART.cz - všechna práva vyhrazena | kontakt | reklama | podmínky | informace o HumanARTu | design & code by expectum.cz & ryz.cz